ZACHRAŇOVAT LZE LEDA Z ODSTUPU
Nácviky v netečnosti
Tereza Matějčková, Echo Prime
„Kdo touží zachránit svět, měl by se jít léčit,“ poznamenává filozof a mediální teoretik Norbert Bolz. Trochu cynické. Kdo by nechtěl, aby byl svět spravedlivější? A copak není zapotřebí zabránit apokalypse? Málokdo si užívá utrpení, ať své, či cizí.
Skvělý doklad starostlivého, necynického postoje je báseň Budoucím. Bertolt Brecht zde pateticky i nádherně vypisuje omluvu generaci, která přichází po té jeho. Omlouvá se za nízkost, pokřivené rysy, všechno zlo válečných let. Theodor Adorno dodal, že básnit po holocaustu je barbarství.
Jakkoli je postoj pochopitelný, ne-li přirozený, svědčí o přepjatosti. Ostatně naše doba se vyznačuje sklony k extrémům, ve zlém i v dobrém. A je otázka, jestli se v krajnosti i dobro nezvrátí v něco pochybného. Třeba absolutní nárok na účast a soucit. Rakouská spisovatelka Eva Menasseová má za to, že pocit všeobecné odpovědnosti je „morálním parkinsonem“. Člověka trpícího touto nemocí, latinsky paralysis agitans, svírá třes ústící do ustrnutí. Podle Menasseové prý dosud neexistoval lidský rod, který by toho věděl tolik jako my. Během jediného dne zpracováváme množství informací, k jakému se středověký člověk nedostal za celý život.
I kdyby byl poměr méně nápadný, pravda bude, že informací máme nesrovnatelně víc, a asi je přesvědčivé, že se člověk nikdy dřív nestýkal s tolika neznámými lidmi, místy, nikdy nevěděl o tolika problémech, které se jej netýkají. Jak naložit s dotěrným světem? A jak ten svět nakládá s námi?
Dalšího pavouka už nezabijeme — díky apatii
Jakkoli jsme se ocitli ve zvláštní informační situaci, přemíra světského tlaku není nová. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století nazvali lékaři stav duševní rozjitřenosti pojmem neurastenie. Doslova jde o „slabost nervů“. Trpí jí člověk neschopný vyrovnat se se záplavou vzruchů, jíž moderní svět útočí na obyvatele velkoměsta.
Ale obtíž je starší než moderna. S určitou pravidelností se jí zabývali myslitelé, kteří žili v přelomových dobách. Třeba antičtí stoici, v současnosti tolik oblíbení, nabízeli lidem duchovní cvičení, která měla vést ke specifické disciplíně: stoik se má zabývat jen tím, co je v jeho moci, vše ostatní nechť se naučí vypouštět.
V této souvislosti bývá citován Epiktetos: Nezneklidňují nás věci samy, ale názory na ně. Pokračuje: „Nevzdělaný člověk se projevuje tím, že jiným dělá výčitky za to, že se jemu vede špatně; kdo se začal vzdělávat, tím, že dělá výčitky sobě samému; kdo je plně vzdělán, tím, že nic nevyčítá ani jinému, ani sobě.“ Není divu, že se to snadno řekne, ale hůř žije. Vzdělanost a moudrost bývají obtížné disciplíny. Stoikové navíc zdůrazňovali, že jádro filozofie tkví přinejmenším stejnou měrou v životosprávě jako v argumentaci. Proto se krátké sentence učili zpaměti, aby si je mohli neustále zpřítomňovat.
Chladnými nás mají nechat i emoce. Ve skutečnosti totiž nejsou něčím, co by se nám dělo. Emoce jsou soudy o událostech. Radujeme se, když něco posoudíme jako radostné; smutníme, když to označíme za špatné. Pointou je, že je na nás, jak věc hodnotíme. Taková moc nad city se jeví jako nadnesená, v nějakém smyslu taková i je. Přesto se na stoickém důrazu vyjevuje něco, co mnohdy vytěsňujeme: do emocí vstupuje významný prvek rozhodnutí. Rozhodujeme se někoho milovat nebo nenávidět. Emoce jsou postoje, vyplývají spíš z nás než ze světa. Jiný aspekt této okolnosti osvětluje americký psycholog a filozof William James: „Člověk nepláče, protože je smutný; je smutný, protože pláče.“
Je s podivem, že pojem apatie spjatý se stoiky mohl mít tak dobré jméno v antice a má tak mizerné dnes. Stoická netečnost přitom není bezcitnost. Třeba římský císař a autor Hovorů k sobě Marcus Aurelius řadí mezi člověkovy povinnosti lásku k dětem a starost o obec. Cílem tedy není otupění, ale vědomé kultivování řádných emocí. Samozřejmá je i starost o svět. Ostatně jsou to právě stoici, kteří formulují pojem kosmopolitismu. Taková starost je však podmíněna tím hlavním: že si nejprve podmaníme sebe sama.
V opačném případě dopadneme jako americký filozof Thomas Nagel. K lepšímu dal historku, kterak se jednou pokoušel o záchranu pavouka. Tvor se usídlil uvnitř pisoáru, zrovna v místech, kde odtéká moč. Dobrosrdečný filozof pavouka opatrně přenesl na místo, kde se mu podle jeho soudu bude dařit lépe. Když dorazil další den, našel mrtvolu domněle evakuovaného. Usoudil, že péče o hmyz je setsakra důležitá, ale přenechá ji těm, kteří vědí, kdy se dojmout a kdy si prostě jen ulevit.
Svět, který se stal příliš velkým
Jiná podoba apatie je blazeovanost. Formuluje ji sociolog Georg Simmel v souvislosti se vznikem metropolí, jemuž věnuje esej Velkoměsto a duchovní život. Blazeovanost představuje žádoucí rezervovanost. Bez této odtažitosti by nás zaplavily vjemy a nebyli bychom schopni uchovat si vlastní postoj ani osobitost. Je ostatně známým předsudkem, že jsme se stali individuálními teprve v moderní době.
Ve skutečnosti nebyl člověk nikdy tolik ve vleku mód jako v moderně, mimo jiné proto, že byly zpochybněny společenské normy, leckdy i padly. Je chyba vnímat pravidla jednostranně jako omezující, ba násilnická. Paradoxně skýtala prostor, v němž mohl člověk vyrůst v osobnost. Společnosti se silnými normami vybízejí každého ke kultivaci, k tomu, aby se vymanil z bezprostřednosti. Leckomu umožňují stát se někým, třeba i tím, kdo normy nakonec zpochybní, díky disciplíně, kterou mu ty samé normy vštípily.
V době padlých norem se toto každodenní vzdělávání vytrácí. Málokdo navíc spontánně ví, co chce. O tom jej zpravidla informovaly právě normy. Absentuje-li toto sdělení, orientuje se člověk podle toho, co aktuálně dělají druzí. Myšlení pak podléhá skupinovému zkreslení víc, než je beztak nevyhnutelné. Odtud moderní konformismus, sklon k podléhání aktuálním náladám.
Simmel proslul zvlášť spisem Filozofie peněz z roku 1900. Město je místem, kde vládnou peníze. Vzniká tím prostředí, v němž jsou kvalitativní rozdíly přeměněny na kvantitativní. Důsledkem nivelizace všeho na souměřitelné zboží je marná snaha vymanit se z monotónnosti cestou křiklavosti, hysteričnosti, okázalosti. Neschopnost ovládnout se a ztrátu smyslu pro uměřenost však není radno zaměňovat za svobodu.
Chvála neinformovanosti
Simmelova řeč o zemdlené individualitě a převaze světa, kterou označuje jako obecnost, může osvětlit některé zvláštnosti našeho digitálního velkoměsta. Všimnout si lze tanečků, které podstupujeme, máme-li říct, co si sami myslíme. Pakliže se nechceme stát objektem okázalého nepochopení, které ve skutečnosti bývá spíš okázalým než nepochopením, podstupujeme specifický rituál. Když máme za to, že je dobré formulovat třeba pochybnosti ve vztahu k očkování, je záhodno připravit si terén: zdůraznit, že člověk sám je naočkovaný, stejně tak potomci, dobré je poděkovat vědcům. Teprve potom si můžeme dovolit říct, co si vlastně myslíme. Argumentační piruety absolvujeme také, přijde-li řeč na migraci, válku na Ukrajině nebo v Gaze či klimatické změny.
Přílišný tlak světské obecnosti se projevuje i v nutkavém vyznavačství. Leckdo cítí potřebu ujišťovat svět o svých dobrých úmyslech. Užívají se k tomu vlaječky, které mají rozmetat pochybnosti o tom, že stojíme na správné straně. K čemu takový úkon? Rozumíme konfliktům lépe, když si je sevřeme do schématu „pro a proti“? Jaký je přínos, když některé fakulty Karlovy univerzity zahalí logo na sociálních sítích do duhových barev, když zrovna probíhá Prague Pride? Vždyť všichni víme, že menšiny je třeba chránit. Sporné bývají metody této ochrany a na ty vlajka neodpoví.
Na sociálních sítích pak dáváme na odiv, jak jsme tím či oním problémem zasaženi. V míře patosu za Brechtem nezaostáváme, jen ty skvostné formulace chybějí. I tato doznání, kterak nás trápí to či ono, mají za cíl být zahlédnut na správné straně. Efekt pro věc samu je sporný, spíš záporný. Výsledkem bývá další zahuštění emocionálního klimatu, které znemožňuje mluvit bez rituálních tanečků i těm, kteří o věci něco vědí.
Spatřovat již v projevech zasaženosti morální postoj je nesprávné. A jestliže je pravda, že digitální starost třeba o klima vede k trudomyslnosti, ne-li k depresi, bylo by dobré se informacím nevystavovat, přinejmenším do doby, než se člověk uzdraví. Dějiny sice znají ty, kteří pohnuli světem navzdory své nemocnosti, možná díky ní dokonce viděli něco, co jiným unikalo; jenže jich bude ještě méně než těch, kterým se podobný mistrovský kus povede ve zdraví. Jinými slovy, jistěže se máme zajímat o svět. Taková starost bude účinná zvlášť tehdy, nebude-li naše mysl rozleptaná ani úzkostí, ani nutkáním dokázat druhému svou pravdu.
Jedna námitka je nasnadě: nejde v případě blazeovanosti či uměřeného odstupu o pozici, kterou si mohou dovolit jen privilegovaní? Vždyť ti na útěku nemají možnost se stáhnout. Podobná argumentace má tu vadu, že věc se má přesně naopak. Jsme-li privilegovaní, můžeme si dovolit obsedantně shánět informace a prožívat i to, co se nás bezprostředně netýká.
Záměrně omezit své vnímání lze doporučit nejen lidem zoufajícím si třeba nad klimatem. Cílovou skupinou jsou i ti, kteří se vyznačují vlastností „zajímat se o věci“. Postoj je to chvályhodný. Ale jen do doby, než zájem začne být tak intenzivní, až sám sebe otupí. Představa, že problémy vyřešíme, budeme-li je kolektivně hypnotizovat, navíc popírá význačný rys myšlení: nejdůležitější odpovědi člověk nachází, aniž je hledá.
ODKAZ AMERICKÉHO ANTROPOLOGA
James Scott a jeho kronika lidské nečitelnosti
Martin Weiss, Echo Prime
Mezi čtenáři Echa jsou jistě lidé, kteří s gustem naslouchají příběhům o selhání centrálního plánování. Je to pochopitelná a zdravá záliba vlastní i antikomunistům i libertariánům. Vynikajícím zásobníkem těchto příběhů je kniha Vidět jako stát (1998), což napovídá její podtitul: Jak selhaly určité plány na zlepšení lidského údělu. Její autor, americký antropolog James C. Scott, zemřel v červenci ve věku 87 let.
Najdeme tam vylíčení katastrofy sovětského kolektivizovaného zemědělství i podobných pokusů v postkoloniální Tanzanii. Dočteme se, jak se na zelené louce založené město Brasília vyvíjelo velmi jinak, než si jeho zakladatelé představovali. A je tam řada citátů Le Corbusiera, jež ukazují hlavně, že texty slavného architekta už nikdo nečte, protože obsahují velkou míru totalitního pohrdání lidmi a civilizací, jakož i pseudovědeckých nesmyslů.
Scottovo zorné pole bylo ale širší. To, co ho zajímalo, nebyly jen projekty socialistické, nýbrž i to, čemu říká „vrcholný modernismus“. Definuje ho jako náruživou „víru ve vědeckotechnický pokrok, rozšiřování výroby, rostoucí uspokojování lidských potřeb, ovládnutí přírody (včetně té lidské) a především v racionální konstrukci společenského řádu odpovídajícího vědeckému chápání přírodních zákonů“. Třebaže si někteří ještě pamatujeme, že minulý režim opíral svou legitimitu o vlastnictví „vědeckého světového názoru“, Scott nás upozorňuje, že tento způsob uvažování nezačal s komunismem a nebyl omezen na komunistický blok.
Čtenářsky vděčnou pasáží je jeho vylíčení vzniku „vědeckého lesnictví“ v Prusku a Sasku 18. století. Tehdejší experti se rozhodli maximalizovat zisk z lesa pro státní pokladnu. Na základě svých výzkumů (z nichž mimo jiné vzešel půvabný termín „standardní strom“, Normalbaum) nakázali sázet vybrané druhy stromů v pravidelných řadách. Odstranili tak všechny ostatní funkce lesa od sběru chrastí a lesních plodů po flóru a faunu, nicméně to byl z jejich hlediska velký sukces — po jednu generaci. Pak se ukázalo, že půda nepřihnojovaná podrostem chudne, normalbaumy jsou méně odolné vůči škůdcům a přírodním pohromám, a vůbec všechny ty nevýhody monokultur, jak jsme si jich dnes vědomi (Karel Schwarzenberg jednou přiznal, že tohle jeho předkové zbabrali).
Scott tento stav ducha nemá rád, nicméně uznává, že opravdu nebezpečným se stává až tehdy, když se jeho proponenti spřáhnou s autoritářským politickým režimem, jenž veškerý odpor veřejnosti převálcuje.
Ale jeho zorné pole je ještě širší. Projekty vrcholného modernismu chápe jako pokračování mnohem starší snahy o čitelnost společnosti. Tento koncept, který sleduje zhruba od pozdního středověku, je asi tím pojmem, který bude v dnešním čtenáři rezonovat nejvíc.
Dávno před pruskými lesníky tu byli vládci, kteří potřebovali vybírat obilí, odvádět rekruty do válek a podobně. Jenže nevěděli, kolik jejich poddaných vlastně kde je a kolik obilí vyprodukují. Jejich vesnice pro ně byly nečitelné. Obyčejní lidé tehdy neměli stálá, dědičná příjmení a plodiny se odměřovaly nejrůznějšími lokálními měrami a vahami, které se lišily (o to hůř, že se třeba jmenovaly stejně). Místní lenní pán, který o poddaných třeba věděl víc, nebyl motivován krále pravdivě informovat. První pokus o cenzus ve Florencii v 15. století, spojený se snahou přidělit lidem příjmení, ovšem typicky selhal — lidé nespolupracovali, protože správně tušili, že je za tím snaha vybrat víc daní a jiné neblahé záměry.
Méně dveří, méně oken
Scott mapuje různé zákruty tohoto v posledku většinou úspěšného úsilí. Zmiňuje libertariánům dobře známou daň z dveří a oken, zavedenou za Francouzské revoluce. Zafungovalo to, čemu říká „fiskální Heisenbergův princip“ — zčitelnění mění povahu čteného. Lidé pochopitelně začali stavět domy s méně dveřmi a okny. V koloniích, jejichž obyvatelé byli totálně nečitelní a totálně bezbranní zároveň, docházelo k situacím tragickým i komickým. Španělský administrátor na Filipínách se rozhodl zavést příjmení — sestavil abecední seznam vhodných španělských příjmení a každé vesnici přidělil nějaké písmeno abecedy. V některých vesnicích prý lze narazit na koncentrace určitých jmen dodnes.
Stát pro své fiskální snahy našel spojence v osvícenských racionalistech a jejich civilizačních plánech. Ideálem byla centralizace, kdy, jak Scott cituje Hippolyta Taina, „ministr školství se mohl pouhým pohledem na hodinky pyšnit znalostí, kterou stránku Vergilia právě v tu chvíli všichni žáci císařství komentují“.
Propagátoři projektů vrcholného modernismu byli nadšenými zastánci vědy, kterou ovšem, jak Scott dokládá, příliš neznali. Lenin třeba ve své nenávisti k rodinným farmám pořád citoval vědecké práce o jejich neefektivnosti — práce, které neusvědčil z omylu až dějinný vývoj, ony byly zpochybněny, už když Lenin psal! Pochopitelně byl veden nenávistí k rodině, zejména rolnické, jež byla velkou překážkou konsolidace bolševické moci.
Ale vědecké chápání vrcholných modernistů nebylo o moc hlubší. Scott snáší množství dokladů o tom, jak ztotožňovali hladké plochy, geometrické tvary a pravý úhel s vědeckostí. Estetika se zaměňovala za funkci, šířil se „zkrácený vizuální obraz efektivity, který není ani tak vědeckým tvrzením, jež je třeba testovat, jako spíše kvazináboženskou vírou ve vizuální znak či reprezentaci řádu“. To platilo pro Le Corbusierovy projekty i vesnice, do kterých se rozhodl vměstnat obyvatele Tanzanie Julius Nyerere. Tak jako dnes, můžeme dodat, mají fotografie větrníků a solárních farem symbolizovat efektivní energetiku bez ohledu na fakta.
Kdy vykvetou šeříky
Ale Scottovo zorné pole je ještě širší. Nejenže mnohé vědecké plány ve skutečnosti nebyly vědecké. Scott formuluje názor, že vědecký způsob poznání systematicky pomíjí jiný způsob vědění — implicitní, vázaný na konkrétní kontext a praxi v konkrétní činnosti. Říká mu řeckým slovem metis. Když se první američtí osadníci učili pracovat s plodinami Nového světa, poradil jim prý jeden indián, že kukuřici je třeba sázet, „když listy dubů dorostou velikosti uší veverky“. Je to, vysvětluje Scott, pozorování opřené o děje v ekosystému a zároveň aplikovatelné v lokálních podmínkách — „objektivní“ doporučení, třeba formou data v kalendáři, nebudou fungovat všude. Jako zábavný kontrast připomíná belgického matematika Adolpha Queteleta, který v roce 1848 publikoval rigorózní zkoumání, že šeříky v Bruselu vykvetou, když „součet druhých mocnin průměrných teplot každého dne od posledního mrazu dosáhne 4264“.
Někdy je nám důležitost metis zřejmá — když jste na lodi vplouvající do bouře, chcete být spíš v rukou zkušeného kapitána, nebo brilantního fyzika, který analyzoval zákonitosti mořeplavby? ptá se. Ale on ukazuje, že v principu ze stejných důvodů západním agronomům unikalo, proč jsou v Africe neuspořádaná políčka efektivnější než farmy využívající nejlepších poznatků vědy. Stejně, i když ne tak fatálně, modernističtí urbanisté neviděli, jak jsou pro život měst důležité různé zdánlivě neefektivní prvky, kolem nichž vzniká řád, který dokázala popsat Jane Jacobsová. Někdy nápady vrcholných modernistů fungují jen zdánlivě — třeba na vzorových farmách v SSSR i Tanzanii, jejichž výkonnost se nikdy nepodaří replikovat. A město Brasília, připomíná Scott, v roce 1980 žilo jen díky tomu, že „75 % obyvatel Brasílie žilo v osadách, s nimiž plán nikdy nepočítal, zatímco plánované město dosáhlo méně než poloviny z předpokládaného počtu 557 000 obyvatel“.
Kniha, jakou by napsal Havel
Známý bloger Scott Alexander napsal, že „je to kniha, jakou by napsal G. K. Chesterton, kdyby se místo literatuře věnoval ekonomickým dějinám“. My bychom si dokázali představit, že je to kniha, jakou by napsal Václav Havel. Vždyť pýcha technokratů a jejich neschopnost respektovat lidské vazby a spontaneitu je jeho životní téma. A umělé jazyky ptydepe a chorukor ve hře Vyrozumění jsou ukázkovým příkladem „zčitelnění“ řeči, její očisty od všech nejednoznačností a nelogičností (přičemž skutečným motivem je byrokratický boj o moc).
Státy jsou dnes spíš bezradné a na projekty vrcholně modernistického typu nikdo nevěří. Ale zato jsme propadli zčitelňování div ne jako měřítku postupu civilizace. Marian Kechlibar ve svém nedávném textu o Scottově knize (viz https://kechlibar.net/2024/07/24/videt-jako-stat/ — pozn. red.) zmiňuje lustrování bankovních účtů žadatelů o sociální dávky a registr hotelových hostů jako dva příklady, ale prolamování soukromí státem není, myslím, to jediné. Jsme přímo otevřené knihy, pokud jde o shromažďování a třídění dat o nás. Každý se může srovnávat s ostatními, o kolik toho vypije více nebo méně než ostatní, kolik má sexuálních partnerů či partnerek, jestli je atraktivnější než průměr a má vyšší IQ, nebo naopak. Nemůže to nezanechat stopy na lidské psychice.
Nemohou některé dnešní nesrozumitelné subkultury, na něž narážíme a působí na nás antisociálně až nenávistně, ve skutečnosti třeba praktikovat strategii záměrné nečitelnosti? Možná by k tomu Scott, jehož jiná kniha byla věnována asijským kmenům záměrně se vyhýbajícím civilizaci, měl co říct.
Uno, Nessuno, Centomila
By Luigi Pirandello
One, no one, a hundred thousand by Luigi Pirandello
The gist is that the person you think of as “yourself” exists only for you, and even you don’t really know who that is. Every person you meet, have a relationship with or make eye contact on the street with, creates a version of “you” in their heads. You’re not the same person to your mom, your dad, your siblings, than you are to your coworkers, your neighbours or your friends. There are a thousand different versions of yourself out there, in people’s minds. A “you” exists in each version, and yet your “you”, “yourself”, isn’t really a “someone” at all.
Der Kern ist, dass die Person, die Sie als “Sie selbst” betrachten, nur für Sie existiert, und selbst Sie wissen nicht wirklich, wer das ist. Jede Person, die Sie treffen, mit der Sie eine Beziehung haben oder mit der Sie auf der Straße Blickkontakt herstellen, schafft eine Version von “Sie” in ihren Köpfen. Du bist nicht die gleiche Person für deine Mutter, deinen Vater, deine Geschwister wie für deine Kollegen, deine Nachbarn oder deine Freunde. Es gibt tausend verschiedene Versionen von sich selbst da draußen, in den Köpfen der Menschen. Ein “Sie” existiert in jeder Version, und doch ist Ihr “Sie”, “Ihr Selbst”, überhaupt nicht wirklich ein “jemand”.
Podstatou je, že osoba, ktorú považujete za “seba”, existuje len pre vás, a dokonca ani vy v skutočnosti neviete, kto to je. Každá osoba, ktorú stretnete, máte s ním vzťah alebo s ním nadviažete očný kontakt na ulici, si vo svojej mysli vytvorí verziu “vás”. Nie ste rovnaká osoba pre svoju mamu, otca, súrodencov ako pre svojich spolupracovníkov, susedov alebo priateľov. V mysliach ľudí existuje tisíc rôznych verzií seba samých. “Vy” existuje v každej verzii, a predsa vaše “vy”, “vaše ja” v skutočnosti vôbec nie je “niekto”.
Prechod na zelenú energiu sa nekoná. A možný je len jediným spôsobom
Bjørn Lomborg, Štandard, 27.08.2024
Keď vám politici hovoria, že zelený prechod je tu a my sa musíme pridať, v skutočnosti len žiadajú voličov, aby ich podporili v rozhadzovaní peňazí. Existuje jediný reálny spôsob, ako dosiahnuť energetický prechod. Píše Bjørn Lomborg.
Napriek veľkému rozruchu sa toľko vychvaľovaný prechod od fosílnych palív k zelenej energii nekoná. Ukázalo sa, že dosiahnuť zmysluplný prechod pomocou súčasných politík je finančne neúnosne nákladné. Musíme radikálne zmeniť smerovanie politiky.
V celosvetovom meradle už vynakladáme takmer dva bilióny dolárov ročne na to, aby sme sa pokúsili presadiť energetický prechod. Za posledné desaťročie sa využívanie slnečnej a veternej energie zvýšilo na historicky najvyššiu úroveň. Neznížila sa však spotreba fosílnych palív — za ten istý čas ešte viac narástla.
Z nespočetných štúdií vyplýva, že keď spoločnosti využívajú viac energie z obnoviteľných zdrojov, väčšina z nej nikdy nenahradí uhlie, plyn alebo ropu. Jednoducho sa len zvyšuje spotreba energie. Nedávny výskum ukázal, že na každých šesť jednotiek novej zelenej energie pripadá menej ako jedna jednotka, ktorá nahradí akékoľvek fosílne palivo. Analýza v Spojených štátoch ukazuje, že dotácie na obnoviteľné zdroje energie jednoducho vedú k zvýšeniu celkovej spotreby energie. Inými slovami, politiky zamerané na podporu zelenej energie vedú k zvýšeniu emisií.
Nič z toho by nemalo prekvapiť žiadneho študenta histórie. Počas prechodu od dreva k uhliu v 19. storočí sa celková spotreba dreva v skutočnosti zvýšila, aj keď uhlie prevzalo väčšie percento energetických potrieb. To isté sa stalo, keď sme prešli od uhlia k rope: do roku 1970 ropa, uhlie, plyn a drevo dodávali viac energie ako kedykoľvek predtým.
Ľudia majú neuhasiteľnú túžbu po dostupnej energii, ktorá je potrebná pre každý aspekt moderného života. Za posledné polstoročie sa množstvo energie, ktorú získavame z ropy a uhlia, opäť zdvojnásobilo, množstvo vodnej energie sa strojnásobilo a množstvo energie z plynu sa zvýšilo štvornásobne — a zaznamenali sme prudký nárast využívania jadrovej, slnečnej a veternej energie. Celý svet — a priemerný človek — nikdy nemal k dispozícii viac energie.
Veľkolepý plán, ktorý je základom dnešnej ekologickej energetickej transformácie, väčšinou trvá na tom, že presadenie vysoko dotovaných obnoviteľných zdrojov energie všade zázračne spôsobí, že potreba využívania fosílnych palív zmizne. Nedávna štúdia však dospela k záveru, že reči o energetickom prechode sú „zavádzajúce“. Výskumníci zistili, že pri každom predchádzajúcom zavedení nového zdroja energie „bolo úplne bezprecedentné, aby toto zavedenie spôsobilo trvalý pokles využívania zaužívaných zdrojov energie“.
Čo spôsobuje zmenu nášho relatívneho využívania energie? Jedna štúdia skúmala štrnásť zmien, ktoré sa udiali za posledných päť storočí, napríklad keď poľnohospodári prešli od obrábania polí zvieratami k traktorom poháňanými fosílnymi palivami. Hlavnou hnacou silou bolo vždy to, že nová energetická služba je buď lepšia, alebo lacnejšia.
Solárna a veterná energia zlyhávajú v oboch prípadoch. Nie sú lepšie, pretože na rozdiel od fosílnych palív, ktoré dokážu vyrábať elektrinu kedykoľvek ju potrebujeme, dokážu vyrábať energiu len v závislosti od rozmarov denného svetla a počasia.
To tiež znamená, že nie sú lacnejšie. V najlepšom prípade sú lacnejšie len vtedy, keď svieti slnko alebo fúka vietor správnou rýchlosťou. Zvyšok času sú väčšinou zbytočné a nekonečne drahé.
Ak zohľadníme náklady na iba štvorhodinové akumulovanie energie, riešenia v oblasti veternej a solárnej energie sa stanú v porovnaní s fosílnymi palivami nekonkurencieschopnými. Dosiahnutie skutočného a udržateľného prechodu na solárnu alebo veternú energiu by si vyžadovalo rádovo väčšie akumulovanie, čím by sa tieto možnosti stali cenovo nedostupnými.
Okrem toho solárna a veterná energia riešia len malú časť rozsiahleho problému. Takmer úplne sa využívajú v sektore elektrickej energie, ktorý tvorí len pätinu celkovej spotreby energie na svete. Stále sa snažíme nájsť ekologické riešenia pre väčšinu dopravy a ešte sme ani nezačali s obrovskými energetickými potrebami vykurovania, výroby alebo poľnohospodárstva. Všetky najťažšie a najdôležitejšie odvetvia, ako sú oceliarstvo, cementárstvo, výroba plastov a hnojív, takmer ignorujeme.
Niet divu, že napriek všetkým rečiam o energetickej transformácii vo svete aj Bidenova administratíva konštatuje, že zatiaľ čo obnoviteľné zdroje energie budú do roku 2050 celosvetovo dramaticky rásť, spotreba ropy, plynu a uhlia bude rásť tiež.
Pri takejto trajektórii nikdy nedosiahneme prechod na energetiku bez fosílnych palív. To by si vyžadovalo oveľa viac dotácií na solárnu a veternú energiu, ako aj na batérie a vodík, a aby sme všetci akceptovali menej účinné technológie pre dôležité potreby, ako sú oceľ a hnojivá. Okrem toho by si však skutočný prechod vyžadoval aj to, aby politici uvalili na fosílne palivá obrovské dane, aby sa stali menej žiadanými. Spoločnosť McKinsey odhaduje priamu cenu za dosiahnutie skutočného prechodu na viac ako päť biliónov dolárov ročne. Tieto výdavky by spomalili hospodársky rast, takže skutočné náklady by boli päťkrát vyššie. Ročné náklady pre obyvateľov bohatých krajín by mohli byť vyššie ako 13-tisíc dolárov na osobu ročne. Voliči s takouto bolestivou záťažou nebudú súhlasiť.
Jediným reálnym spôsobom, ako dosiahnuť energetický prechod, je výrazne zlepšiť alternatívne zelené zdroje energie. To znamená viac investícií do výskumu a vývoja zelenej energie. Inovácie sú potrebné v oblasti veternej a solárnej energie, ale aj v oblasti akumulácie, jadrovej energie a mnohých ďalších možných riešení. Zníženie nákladov na alternatívnu energiu pod cenu fosílnych palív je jediným spôsobom, ako môžu byť zelené riešenia zavedené na celom svete, nielen elitou v niekoľkých bohatých krajinách, ktoré sa zaoberajú klimatickými otázkami.
Keď vám politici hovoria, že zelený prechod je tu a my sa musíme pridať, v skutočnosti len žiadajú voličov, aby ich podporili v rozhadzovaní peňazí. Musíme byť oveľa múdrejší.
https://www.ft.com/content/38a18257-47d1-44fb-ac30-fcc9598854a3
https://doi.org/10.1007/s10098-023-02689-8
https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S2214629623000294
https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S2214629618312246
https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0301421510004921
Lots of people suggest batteries can fix intermittency
— Bjorn Lomborg (@BjornLomborg) December 7, 2023
Yes, but makes 𝗿𝗲𝗻𝗲𝘄𝗮𝗯𝗹𝗲𝘀 𝗰𝗼𝘀𝘁𝗹𝗶𝗲𝗿 because we need to pay for backup
More realistic solar & wind 2x or more
from cheap but very unreliable to expensive and only less unreliablehttps://t.co/10AjntfneJ pic.twitter.com/sJPJpODSfb
The cost of actually delivering enough batteries for 24/7 100% solar&wind is prohibitive
— Bjorn Lomborg (@BjornLomborg) December 7, 2023
about 10x global GDP (~$1 quadrillion)
And batteries need replacement every 15 years
Not gonna happenhttps://t.co/LqgcERhlDKhttps://t.co/xedpBnEu8L pic.twitter.com/mnb3ro6KCo
NAD KNIHOU JONATHANA HAIDTA ÚZKOSTLIVÁ GENERACE
Jsou chytré telefony blokátory zkušenosti?
Tereza Matějčková, Echo Prime
„Zvládání zpětné vazby se stalo prací na plný úvazek,“ psali ve Wall Street Journalu na adresu knihy Úzkostlivá generace od sociálního psychologa Jonathana Haidta. Ostatně sama kniha je zčásti i o tomto: všudypřítomná vypjatá diskuse vede k tomu, že velká část úsilí netkví ve výkonu samém, třeba v napsání knihy, ale ve schopnosti tenhle výkon ustát.
Leč v první řadě pojednává kniha o proměně dětství. To se změnilo zaprvé vlivem nadměrného rodičovského dozoru a zadruhé nadužíváním digitálních technologií. Úvodní věta se dotýká toho druhého: zážitek se přesunul od podstaty k tomu, jak se výkon jeví v proudu rychlého hodnocení.
V době digitální komunikace platí to, co řekl Jean-Jacques Rousseau již v osmnáctém století. Víc než fyzické smrti se člověk obává té sociální. Na Haidta byl přinejmenším spáchán atentát. Někteří vědci o něm začali hovořit jako o vědeckém populistovi. Naopak mnozí politici si vzali knihu za svou a zvažují či již prosazují zákaz chytrých telefonů ve školách. A kde je pravda? Byl spáchán atentát na Haidta, nebo na děti?
Jonathan Haidt je americký sociální psycholog, spoluautor knihy The Coddling of the American Mind a profesor na New York University Stern School of Business. Tuto knihu z roku 2008, jejíž titul by v překladu mohl znít Rozmazlování americké mysli, lze chápat jako předmluvu k aktuálnímu dílu Úzkostlivá generace. V něm mapuje třeba to, jak na univerzitách, tedy v místech, která mají být laboratoří svobodného myšlení, pozvolna narůstají počty zrušených přednášek z důvodů studentské nevole.
V Úzkostlivé generaci vydané na jaře 2024 čteme příběh lidí, kteří pubertu prožili již během nástupu chytrých telefonů. Právě tato generace zaznamenala významný propad duševní pohody a podle Jonathana Haidta jsou důvodem i digitální média. Přesně tento bod však kritici, třeba Candic L. Odgersová v časopise Nature, rozporují. Haidt prý předložil katastrofický a senzacechtivý příběh, ale zaměnil korelaci za kauzalitu: to, že se propad duševního zdraví překrývá s nástupem chytrého telefonu, neznamená, že průnik virtuálního a reálného světa způsobil nárůst depresí. Potřebujeme robustní data, říká Odgersová, z nichž vyčteme, že „vytěsnění fyzické hry a osobní komunikace změnily dětství a lidský vývoj téměř v nepředstavitelném měřítku“. Haidt podle ní taková data nedodal.
Sám autor se na svých stránkách zdrcující recenzí zevrubně zabývá a na data poukazuje. Zároveň mám za to, že člověk nemusí být sociální vědec, aby tušil, že zvlášť data týkající se duševního zdraví jsou otevřená četným interpretacím a že duši lze obtížně měřit. Jaké jsou alternativní teorie prudkého nástupu psychických potíží? Zmiňuje se ekonomická krize z roku 2008, covid, válka na Ukrajině, klimatická změna. Ale z dějin podle Haidta víme, že pravidlo „krize rovná se nárůst psychických potíží“ neplatí. Mnohé minulé krize naopak vedly ke stmelení. Haidt nepopírá, že Západ prochází mnohými těžkostmi. Jenže znovu: ty tu byly vždy, ale my jim dnes čelíme se zvláštní mírou úzkostlivosti. Proč?
„Navždy jinde“
Hlavní potíž spatřuje autor v souběhu dvou okolností: ve změně výchovy zaprvé a v digitálních technologiích zadruhé. K prvnímu lze říct, že ochranářská výchova vede k tomu, že děti tráví více času pod dozorem a méně času fyzickou hrou s vrstevníky. To je přirozeně dáno i městskými podmínkami.
Místo fyzických her vyplnily život digitální technologie. Kniha však nestojí jen na těchto mnohokrát formulovaných výhradách. Člověk se doví i jinde, že zvlášť pro dívky není digitální svět bezpečný, že se zde děti setkávají s šikanou nebo s návody na sebepoškozování. Ani teze o tom, kterak digitální technologie neprospívají soustředěnosti, není nová.
Třeba Dánové přistoupili již před vydáním Haidtovy knihy k omezení digitalizace. Ministr školství Mattias Tesfaye řekl koncem roku 2023 deníku Politiken, že jej mrzí míra, v jaké byly děti vydány všanc digitálnímu experimentu. Dánsko bylo skutečně premiantem v digitalizaci, děti tam začaly s tablety — místo knih — pracovat od první třídy. Tesafye dokonce tvrdí, že generaci dlužíme „velkou omluvu za naivitu“.
Podstatnější jsou proto jiné než tyto známé vhledy. Haidt v knize říká, že se nám zdvojil život: žijeme ten reálný fyzický a paralelně druhý virtuální. Jenže virtuální skutečnost vnímají mnozí jako natolik intenzivní, že je pohlcuje víc než ta fyzická. Výsledkem je, že i tehdy, jsme-li s přáteli nebo s dítětem na hřišti, myslíme na druhý život. Platí to zvlášť pro děti a mladé lidi. Své zkušenosti v reálném světě filtrují přes virtuální. Jak bude jídlo vypadat na obrazovce? Kam jít, aby z toho byly hezké fotky? A kolik ohlasů má mé video?
To má přinejmenším dvojí efekt. Nebýváme přítomni tam, kde zrovna fyzicky pobýváme, a nikdy nejsme plně s tím, s kým jsme. Tento nešvar vystihla socioložka Sherry Turkleová: „Navždy jinde.“ I to je jeden ze střípků do mozaiky důvodů, proč si tolik lidí stěžuje na samotu. Haidt cituje výzkumy, v nichž děti poznamenávají, jak tíživá je pro ně duševní nepřítomnost jejich rodičů. A nakonec to ilustruje nedávná zpráva z jednoho německého koupaliště: rodiče, kteří civí do svých telefonů a nehlídají si děti, budou z areálu vykázáni.
Dvojí život poznamenává i naše myšlení. Digitální svět, který neustále nosíme v kapse, se dožaduje naší pozornosti. Ve hře nemusí být marnivá touha zkontrolovat lajky nebo potřeba informovat se o nejnovějších katastrofách. Roli hraje i dojem, že člověk má být neustále na e-mailu, často z pracovních důvodů. Také nic nového. Mnozí před Haidtem poznamenali, jak zničující je nosit si práci po kapsách. Škodí to nejen osobnímu, ale i pracovnímu životu. Od práce nemáme nikdy odstup a pak ji nemůžeme dělat dobře.
Tím jsme u nejpozoruhodnější roviny knihy. Když říkám, že se od práce nemůžeme odpojit, nechci tím poukazovat na potřebu „work-life-balance“. Už název je hloupý. I práce je život, mnohdy skvělý. Ale rozlišení času práce a odpočinku důležité je. Znají je všechny náboženské tradice, které podle klasika Emila Durkheima, jehož Jonathan Haidt cituje, vytvářejí základní kategorie myšlení. Východiskem každého řádu je rozlišení na čas (ale i prostor) profánní a posvátný.
Digitální technologie tato dělení smazala. Vstoupila i do vůbec nejzákladnějšího rozlišení, které platí pro všechny živočichy: do rozdílu dne a noci. Studií o tom, že děti dnes méně spí i v důsledku toho, že často usínají s telefonem, je mnoho. Nedostatek spánku duševnímu zdraví přirozeně neprospívá.
Jestliže děti používají telefony i během školní výuky, vytrácí se tím rozlišení na práci a volný čas. A další padlý rozdíl je ten na soukromý a veřejný život — na něm digitální média ostatně přímo stojí. Zničující to bývá zvlášť pro dívky. Než si vypěstují sebevědomí, nechávají svůj vzhled hodnotit mnohdy od cizích lidí. Také se častěji než chlapci stávají oběťmi obtěžování. Sexuální predátoři se z ulic na internet přesunuli spolu s dětmi.
Nakonec zaniká možná něco pro společnost skutečně podstatného: dojem, že sdílíme jednu skutečnost, v níž na sebe reagujeme. Digitální komunikace je asynchronní. Stojí-li vztahy na digitální komunikaci, nikdy nevíme, v jaké situaci druhého zastihneme, a nevnímáme jeho emoce. Neklid, do něhož se vzájemně uvrháváme, může být stěží základem pro něco, co by nás spojovalo. Mnohdy místo toho vynikne rozdělení. Společenství se tím nejen neustavuje, často se přímo drolí. Možná i to souvisí se zmiňovanou okolností: krize dnes prožíváme jinak než dřív. V minulosti vedly aspoň k částečnému semknutí, dnes vedou převážně k osamoceném strachu, neurotičnosti, hněvu.
Místo společenství vzniká digitální dav, který se čas od času na někom vybije. Děti a mladí lidé mají plné právo se tohoto obávat. V dětství založeném na hře vážily chyby málo. Děti mohly experimentovat a občas se spálit. Dnes hrozí, že každá chyba bude zaznamenána, zveřejněna a rozpoutá digitální peklo.
Apokalyptický tón by byl přesto marný i nepatřičný. Člověku je vlastní adaptabilita, nakonec mu ani nic jiného nezbývá. Haidtovi kritici mají pravdu v tom, že psychické potíže mívají zřídkakdy jediný původ. Jenže k tomu je třeba dodat, že chytrý telefon není jedna věc, ale zařízení, které proměňuje fungování společnosti a zasahuje do našeho myšlení. Potud je namístě spíš zdrženlivost v prudkosti, s níž odmítáme hypotézy.
Amy Orbanová, jedna z Haidtových někdejších prominentních kritiček, do jisté míry dala Haidtovi za pravdu, ale to není to nejpodstatnější. Stěžejní je, že zmírnila místy likvidační tón, s nímž se o Haidtově knize hovoří. Uprostřed té mely v rozhovoru pro časopis Die Zeit přiznala, že od doby, kdy na denní bázi pracuje s psychology a psychiatry, by kritiku Jonathana Haidta mírnila.
Ostatně odkaz na zkušenosti lékařů, které bývají určeny třeba specifickou klientelou, jsou podmíněny dobou i prostorem, a tudíž jsou stěží objektivní, jde k jádru Haidtovy knihy. Sama ji nečtu jako vědecké pojednání, jakkoli by se mnou sám autor nesouhlasil. V knize pracuje s množstvím vědeckých dat, ale rovněž zmiňuje vlastní zkušenosti s psychickými potížemi, apeluje na zkušenost lékařů a píše o veskrze anekdotických zkušenostech mladých lidí a jejich rodičů, kteří se marně snaží odtrhnout své potomky od obrazovek.
Haidtovi kritici vytýkají knize i tuto stránku. Autor prý nadhodnocuje náhodné zkušenosti. Ale je to smysluplná námitka? Možná se v ní spíš zračí, jak moc máme sklon zkušenost podceňovat. Haidt nazývá digitální média blokátory zkušenosti. Vlastnímu vidění nevěříme, počkáme si na verdikt vědců. Jestliže je již apelování na zkušenost populismus, možná není takový populismus urážka a třeba bychom jej potřebovali i mnohem víc.
PROČ TO DOPADLO „DOCELA NAOPAK“?
Konec bipolárního světa
Václav Bělohradský, Echo Prime
Vzpomínám si na setkávání „naživo“ se západní kulturou na FF UK v šedesátých letech, třeba na návštěvu Johna Steinbecka a Edwarda Albeeho, autora hry Who is afraid of Virginia Woolf, tehdy, v roce 1963, nepříliš známého, slavný film s Burtonem a Taylorovou ještě nebyl natočen. Besedoval s námi také Kirk Douglas, z československé filmové tvorby toho mnoho neznal, ale mluvil s obdivem o filmu Obchod na korze, který v roce 1966 dostal Oscara. Někteří studenti z publika se mu snažili vysvětlit, že ten film „přehnaně kritizuje“ Slovensko, což muselo vyvolávat groteskní pocity v umělci zvyklém považovat radikální kritiku své vlasti za intelektuální ctnost.
Vlivná byla přednáška J.-P. Sartra (a Simone de Beauvoirové) v roce 1963. Myslím si, že tehdy vyzýval, aby „přes všechen nesouhlas“ nikdo nevystupoval z komunistické strany, protože marxismus je horizontem doby, vystoupit ze strany by bylo dezercí z dějin. Ale přítel A. J. Liehm, který mu tehdy tlumočil, tvrdil, že si to „domýšlím“, že to Sartre neřekl. Nevím.
Legendární bylo setkání s Allenem Ginsbergem v roce 1965, byl zvolen králem majálesu. O sovětské a americké vlajce řekl, že jsou to symboly nesmrtelných, i když zrazených principů. FF UK navštívila také spousta studentů ze západní Evropy, debatovali s námi a často pak posílali knihy, které u nás byly nedostupné. Někteří se otevřeně hlásili k idejím socialismu, většina z nich věřila jak v konvergenci politických a ekonomických systémů, tak i v možnost demokratizace sovětského bloku, podporovala revoluci na Kubě, osvobozenecký boj koloniálních národů a Vietnamu a samozřejmě hnutí proti rasové segregaci kdekoli na planetě.
Vzpomínám rád na tato polozapomenutá setkávání s intelektuály „z nepřátelské ciziny“, obdivovali jsme tehdy nezávislost jejich diskurzů na vojensko-politickém bloku, z něhož přicházeli: vnímali jsme jasně, že vlastním poselstvím těch setkání je praktická svoboda vůči „třídnímu hledisku“, resilience kultury vůči mocenským blokům.
Naše „kritické dialogy“ kroužily tehdy často kolem pojmu vojensko-byrokraticko-průmyslový komplex, který vypracoval Wright Mills, jeho kniha Mocenská elita (1956) vyšla v roce 1966 i česky. Četli jsme ji spolu s kritikou komunistické společnosti, kterou zveřejnil pod názvem Nová třída jugoslávský marxista Milovan Djilas v roce 1957: komunistický mocenský systém prý ovládla „nová třída“, která převzala privilegia vyvlastněných tříd. I o tom jsme často diskutovali. Rodila se vzpoura mládeže proti systémům a jejich oligarchiím, slavné šedesátky se dávaly do pohybu.
Posttraumatický syndrom
„Nejvíc nám pomůžete, když pomůžete Sovětskému svazu na jeho sice nezvratné, ale přesto nesmírně komplikované cestě k demokracii. Je to cesta daleko komplikovanější, než jakou mohou jít jeho bývalé evropské satelity.“ Václav Havel se obrátil s touto výzvou na Kongres USA v roce 1990, na začátku postbipolárního světa.
Interpretuji Havlovu výzvu tak, že Západ, díky své tradici humanitních disciplín, rozvíjejících se ve svobodném veřejném prostoru, by se měl stát velkorysým lídrem jakési globální terapeutické komunikace, která by vyvedla národy z posttraumatického syndromu, který v nich zanechala zkušenost násilí ve světě rozděleném mezi velmoci (Guatemala 1954, Budapešť 1956, Kuba 1961, Praha 1968, Chile 1973, Argentina 1976, Afghánistán 1979, Grenada 1983, Panama 1989).
Diskurzivní pole, která se ustavují ve světové komunikaci, mají své dobové dominanty, z nichž každá historicky omezeným způsobem vyjadřuje napětí mezi silami, které probouzejí v národech naděje, a traumatem kolektivních zkušeností, které je vyvracejí.
Diskurzivní pole poválečné doby mělo čtyři epochální dominanty.
Tou první byl výjimečný status nukleární moci: Weberova etika odpovědnosti a etika přesvědčení — otázka, kolik životů smíme obětovat za prosazení našich hodnot — se tu klade na pozadí technologické možnosti zničit předpoklady přežití lidstva na naší planetě. Co jsou hodnoty a co odpovědnost v nukleárním věku?
S otázkou „legality užití nukleárních zbraní“ se v roce 1994 Světová zdravotnická organizace obrátila na Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. Soud tehdy rozhodl většinově, že otázka je za hranicemi jeho kompetence. Soudce Christopher Weeramantry ze Srí Lanky vyslovil ale „silný nesouhlas“. Odmítl připustit jakýkoli legální důvod pro použití nukleárních zbraní, každé jejich použití porušuje za všech okolností všechny principy mezinárodního humanitárního práva, k nimž dospělo lidstvo po staletích válek a masových vražd. Nukleární válka by přinesla nezvratné porušení infrastruktur lidských společností, včetně genomu homo sapiens sapiens, žádný právní argument ani hodnotová orientace ji nemohou ospravedlnit, i v případě sebeobrany by byli obětováni lidé, kteří nejsou v konfliktu nijak zapojeni: použití nukleární zbraně musí být odsouzeno jako „bezvýjimečně ilegální“.
Druhou dominantou je ekonomický růst. S příchodem šedesátých let se pro vlády celé západní Evropy stal hospodářský růst nejdůležitějším cílem politiky: stal se univerzálním heslem Západu a legitimizačním horizontem očekávání občanů. V roce 1956 OECD poprvé definuje jako politický cíl dosažení co nejvyššího ekonomického růstu a zajištění neustále stoupající životní úrovně. Růst měl i svou bibli, bylo jí dílo Walta Rostowa Stadia ekonomického růstu, pojem taking off (odlepit se od země) ovládl myšlení o problémech rozvojového světa. „Růstomanie“ ovládla druhou polovinu dvacátého století.
Vymknuta z kloubů
Třetí dominantou je postindustrializace průmyslových společností. Jejími indikátory jsou rostoucí důležitost lidského kapitálu: vědění, valorizace lidských kvalit, investice do výzkumu, vzdělání a školství se stávají nejproduktivnějšími investicemi; konzumismus: společnost se mění ze společnosti nedostatku ve společnost hojnosti, orientovanou na stabilitu pod vládou „technostruktury“ (Galbraith); tichá revoluce, která přinesla posun od hodnot materiálních k hodnotám postmoderním — hledání smyslu místo materiálních výhod; nová centralita třetího sektoru: hegemonie střední třídy, oslabení konfliktnosti mezi kapitálem a prací. Teorie postindustriální společnosti měla i mezinárodně vlivnou socialistickou variantu, rozpracovanou v knize Civilizace na rozcestí Radovana Richty.
Po konci bipolarismu postindustrializace mutuje v globalizaci kapitalismu: deregulace, růst mezinárodního obchodu a mobility kapitálů, flexibilita pracovních trhů, informační a komunikační revoluce; rozbíhá se financializace ekonomiky a posilování moci korporací na úkor moci států. Osvobozující dopad globalizace — multiplikace center světa na sobě závislých a komunikujících mezi sebou — se zastavil, rozbíhá se nová studená válka o světovou hegemonii.
Čtvrtou dominantou je pak vykloubení celku lidského jednání z liberálně-demokratického právního řádu v důsledku invaze hyperobjektů, jako je globální oteplování nebo třeba skvrna z plastového odpadu v Tichém oceánu třikrát větší než Francie. Jejich dopady na kvalitu života jednotlivců i celých národů nelze řešit v jeho rámci; z právního státu zbyla jen slupka vyprázdněných norem, neřešící žádný z klíčových problémů, které hyperobjekty vnášejí do společnosti: nemají žádnou časoprostorovou specifičnost, žádný soudce nemá k dispozici metriku a metodiku, která by skýtala možnost vyčíslit škody, najít viníky a odsoudit je legálně k jejich náhradě. Mezi principy a normami prudce narůstá napětí, které vyvolává radikální občanský aktivismus. Ten se opírá například o článek 11 Listiny základních práv a svobod (je součástí Ústavy ČR), který stanovuje, že „vlastnictví zavazuje… jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem“.
Zelený občanský aktivismus legitimně reaguje na závratný rozpor tohoto ústavního principu s reálným fungováním západní ekonomiky.
Revoluce dějinného uvědomění
Názor, že Západ jako vítěz studené války má právo jednat s Ruskem jako s poraženou zemí, jsem vždy považoval za kontraproduktivní povýšenost. Gorbačovův pokus o reformu přišel, když systém už nekrotizoval, na jeho záchranu bylo pozdě, přesto ale otevřel nový převratný horizont nadějí lidstva, a změnil tak smysl 20. století.
Západ neuzbrojil konkurenční politický systém, ale „ukomunikoval“ ho. Chci říci, že získal obrovskou převahu ve schopnosti klást a rozvíjet klíčové otázky doby, která byla výsledkem osvobozující role, kterou v západní civilizaci sehrály humanitní vědy, v jejichž rámci se hermeneutický rozum — umění vidět (vlastní i cizí) hodnoty a zájmy v jejich historické omezenosti — stal dějinotvornou silou. Byla to tato odvážně bezpředsudečná interpretace vlastní historické konstituce, která zajistila „západním idejím“ jedinečnou autoritu a rozhodující převahu ve světové komunikaci; druhý i třetí svět byly pouhou (jakkoli tvořivou) periferií.
Leadership Západu ve světové komunikaci se rozvinul v rámci nejvýznamnější revoluce, jíž jsme od počátku moderní doby prošli — uvědomění si historické situovanosti všech hodnot. „Uvědomění si dějinnosti všeho přítomného i relativnosti všech názorů, jež charakterizuje soudobého člověka, je privilegium, a možná i břemeno, jakého se žádné z předchozích generací nedostalo… Nikdo se dnes už nemůže vymknout z této reflexivnosti, moderního ducha… navykli jsme si odpovídat na námitky úvahami, jež vědomě vycházejí z perspektivy toho druhého,“ napsal jeden z klíčových myslitelů 20. století H. G. Gadamer.
Revoluce dějinného uvědomění proběhla na půdě připravené rozvojem humanitních věd, Západ po roce 1989 nedokázal ale využít jejich osvobozujícího potenciálu k tomu, aby převzal leadership v komunikaci, která by světu traumatizovanému velmocenským cynismem studené války nabídla efektivní terapii; naopak, své pojetí lidskosti, zakódované v pojmu lidská práva, vyhlásil za univerzálně platnou morální kategorii. Je to příklad fetišizace struktur, pokusu sjednotit pravdu a moc v jedné posvátné instituci; kdysi byla příkladem fetišizované struktury komunistická strana, dnes se jím stává liberální demokracie. Historie lidských institucí nás ale poučuje, že lidská práva se nikdy do struktur nevtělují, vždy jen překážejí jejich „samopohybu“, kladou odpor jejich vůli k sebereprodukci a tím je „polidšťují“.
Nejvýmluvnějším příznakem této fetišistické involuce Západu je tato výzva britského diplomata a politologa Roberta Coopera: „Úkolem postmoderního světa je přijmout myšlenku dvojího metru… mezi sebou dodržujme zákony, když se však pohybujeme v džungli, musíme se řídit zákony džungle, za hranicemi Evropy užívejme sílu, preventivní údery, klamání.“
Současný rozpad světového řádu a hrozící nukleární válka jsou důsledky toho, že naivně moralistické pojetí Západu jako pevnosti hodnot uprostřed džungle plné dravců převládlo nad „realistickým uvědoměním si historické omezenosti všech hodnot“.
Co je terapeutická komunikace
Interpretuji Havlův projev před oběma komorami Kongresu USA v roce 1990 jako výzvu k převzetí vedoucí role v globální terapeutické komunikaci, která by měla vyvést lidstvo z traumat studené války. Co je terapeutická komunikace?
Dovolte matnou vzpomínku na povinné školní promítání filmu Pedagogičeskaja poema (Začínáme žít) podle Makarenka. Dodnes si pamatuji závěr: z výchovného tábora bezprizorných uprchne provinilec, vrátí se ale dobrovolně, pochopil, že trest osvobozuje, tak jako alkoholika osvobozuje „trest“ abstinence. Zobecněme tento motiv: vlastním cílem terapeutické komunikace je dovést problematického aktéra k poznání, že „přijmout trest“ (změnit chování) je nejlepším řešením jeho problémů.
Na počátku padesátých let sociolog Robert Bales rozlišil na základě empirických výzkumů instrumentální a expresivní leadership. Instrumentální lídři jsou ti, kdo nejvíc přispívají k řešení úkolu, expresivní ti, kdo řeší potenciální napětí mezi členy skupiny a účinně je povzbuzují: expresivní komunikace pečuje o integritu sociálních vztahů, do nichž je každé úsilí o řešení nějakého problému vepsáno. To platí i o vztazích mezinárodních: každý politický cíl je zasazen do vztahů mezi národy a státy, které se formují ve světové komunikaci.
Vyjděme z klasické teorie AGIL (akronym anglických slov adjustment, goals, integration, latency) Talcotta Parsonse: Každý systém potřebuje ke svému přežití plnit tyto čtyři funkce: přizpůsobit si prostředí, zvolit vhodné cíle, zajistit integraci částí v celek, zapamatovat si výsledky. Když například považujeme za systém jednotlivce, čtyřem funkcím odpovídají organismus, osobnost (volba životních cílů), sociální role ve společnosti, mysl.
Podle Parsonse se instrumentální akce rozvíjí ve směru hodinových ručiček: přizpůsobení prostředí vyžaduje sílu, volba cílů politickou moc, integrace vyžaduje srozumitelné sociální role, kultura hodnocení a zachování informace.
Terapeutické akce postupují v opačném směru: první krokem je rezignace (legitimizovaná kulturně) na užití síly v jednání s problematickým aktérem, druhým krokem je podpora, kterou mu terapeut věnuje, i přesto, že je problematický: získává tak jeho důvěru, kterou ale nesmí instrumentálně zneužít; třetím je „odmítnutí reciprocity“, tedy stanovení ceny za podporu, kterou je právě změna chování; čtvrtým je to, že problematický aktér „přijímá změnu chování“ (trest) jako legitimní cenu za svůj „nový život“.
Představme si třeba terapii násilného žáka.
První fáze vyžaduje kulturně legitimizovanou ochotu ustavit otevřený sociální vztah s aktérem, který je pod úrovní norem, jejichž respekt vyžadujeme od lidí, s nimiž se stýkáme (permisivnost). Druhou fází je podpora, kterou by problematický aktér měl pociťovat jako vzácný statek, roste jeho závislost na ní i důvěra v její lidskou motivaci. Třetí fázi vyznačuje návrat cíle do hry: podpora terapeuta má cenu — změnu chování — tu je nutné zaplatit. Toto „odmítnutí reciprocity“ je nejkritičtější moment terapeutické komunikace. Čtvrtou fází je pak přijetí změny chování problematickým aktérem jako nejvýhodnějšího řešení jeho krize.
Dodejme, že rozdíl mezi terapeutickým jednáním a jednáním instrumentálním je v západních společnostech silně institucionalizován, je například nelegitimní řešit problémy výchovy uplatněním síly. A platí to i v mezinárodní politice.
Přes svou převahu v humanitních vědách Západ po roce 1989 jako lídr terapeutické komunikace s mezinárodními aktéry, traumatizovanými svou zkušeností v bipolárním světě, selhal: místo budování důvěry založené na porozumění pro dramaticky nerovné dopady „debipolarizace mezinárodní politiky“ se Západ rozhodl vyhlásit svou hegemonii za absolutní morální nárok.
Katastrofálním důsledkem takového odhození „břemene dějinného uvědomění“ je paranoická představa, že Západ je „řád“ založený na právu a hodnotách, který se konfrontuje s „džunglí“ obývanou popírači univerzálně platných hodnot, na které platí jen „síla a preventivní údery“. — Je to falešné vědomí: tak jako je ekologický nepořádek na naší planetě vedlejším produktem globalizace našeho ekonomického pořádku, je i džungle za hranicemi Západu vedlejším produktem (násilného) vývozu pořádku, který platí uvnitř jeho hranic.