BUDE AMERIKA A S NÍ CELÝ SVĚT OPAKOVAT EKONOMICKÉ CHYBY Z HRŮZNÉHO 20. STOLETÍ?
Demise ekonomické vědy
Mojmír Hampl
Echo Prime, 1. května 2025
Ten konflikt je tak obrovský, že je obtížné jeho rozměry běžnými slovy přiblížit. Na jedné straně je supermocný muž. Nejvlivnější a nejsledovanější politik planety, který jako asi jako jediný volený zástupce lidu dokáže předčít všechny celebrity popkultury ve schopnosti strhávat na sebe veškerou světovou pozornost, aniž by musel nejprve násilně zemřít (ano, od takové tragédie byl kousek, to je ale jiný příběh). Na politika obdivuhodný výkon svého druhu. V rukou drží tabulku, která už dostala jeho jméno, a má našlápnuto vstoupit s ní do dějin.
Na druhé straně je společenská vědní disciplína. Též občas i vlivná, pokud jde o formulaci či naopak oponenturu klíčových politických rozhodnutí ovlivňujících chod států a život jejich obyvatel. Donald Trump a ekonomie. Tyto dvě strany se dostaly do přímého sporu, který je několika svými okolnostmi a projevy vskutku pozoruhodný.
Zaprvé, Trump ve své tabulce tzv. recipročních cel Spojených států vůči zbytku světa 2. dubna definitivně zhmotnil svou skutečně revoluční hospodářskou politiku, kterou zamýšlí rozmetat stávající řád věcí v oblasti mezinárodního obchodu a ekonomických vztahů. (Jeho počiny v oblasti kulturních válek a bezpečnosti v tomto textu nekomentujeme.) Tím s monumentálním bouchnutím do stolu fakticky ukončuje dlouhou éru globalizace a otevřenosti světa, kterou právě Spojené státy jako její hegemon celou dobu dominantně utvářely, garantovaly, vymáhaly, dlouho po ní bažily a též z ní těžily. Když nechce v cestě dál pokračovat hegemon a žádný srovnatelný místo něj není, končí ta éra ve stávajících proporcích a kulisách jaksi definičně.
Postupná tendence k deglobalizaci a k uzavírání do sebe nepochybně narůstala v Americe řadu posledních let — silněji od covidové pandemie –, a to z vůle obou hlavních amerických politických stran. Opakovaně jsme se tomuto trendu věnovali i zde (viz Co přijde po globalizaci?, č. 50/2022). Teď jen Trump místo malých říček a proudů přináší povodeň.
Zadruhé je ovšem paradoxní, že toto radikální říznutí do aorty světové ekonomiky přináší právě americký prezident a že jeho intelektuální původ je zjevně americký a celá argumentace i obhajoba tohoto řezu pochází ze stejného místa. Posuďte sami.
Ekonomie jako americká věda
Kromě disproporčně vysokého počtu excelentních univerzit v celosvětových žebříčcích obecně disponují právě Spojené státy též specificky drtivou světovou převahou v oblasti ekonomické vědy a ekonomických kateder. Ze všech nositelů Nobelovy ceny za ekonomii tvoří skoro dvě třetiny Američané. Ale to k dostatečně plastickému popisu nestačí. I z těch, kteří se narodili v jiných zemích a v tabulkách mají u svých jmen vlaječky svých rodišť (například Turecko, Finsko, Francie či Maďarsko), jsou až na nepatrné výjimky touto cenou ověnčeni badatelé, kteří své dílo tvořili a akademicky působili právě na amerických univerzitách. Bráno podle tohoto kritéria končí dodnes Nobelova cena za ekonomii v Americe ve víc než 90 procentech případů! A těch pár výjimek u šťastlivců, kteří dostali onu „neplnohodnotnou Nobelovku“ (Nobelova cena za ekonomii totiž není součástí původního odkazu Alfreda Nobela; od roku 1968 ji uděluje švédská centrální banka, která tímto způsobem jako nejstarší cedulová banka světa oslavila 300 let od svého založení), je reprezentanty univerzit britských či evropských kontinentálních. A pozor, vůbec žádné asijské — jakkoli v hodnocení ostatních oborů se asijské univerzity mezi ty nejlepší světové už dávno propracovaly! V tomto ohledu je právě Amerika skutečným a nezpochybnitelným impériem světové ekonomické vědy.
Když je pak vidět právě americký prezident s tabulkou, která zcela dětinsky kalkuluje cosi, co je nazváno „cly a netarifními bariérami“, jež na Ameriku prý uvalují jiné země, musí jistě aspoň část tohoto intelektuálního impéria trpět. A když je k tomu jen špatně maskovaný primitivní výpočet celé tabulky do dvaceti čtyř hodin samotným Bílým domem potvrzen jako opravdový základ této monumentální politiky a je vážně, byť s chabým maskováním, sděleno, že to, co vypadalo jako na první pohled absurdní vydělení dvou čísel, právě tímto vydělením je, musejí přece zástupy sofistikovaných ekonomů upadat do kómatu. Tím spíš, že oblast mezinárodního obchodu je tou částí ekonomické vědy, která je na poměry této disciplíny mimořádně konsenzuální a v podpoře výhod specializace či mezinárodní dělby práce se shodnou i badatelé, kteří by v jiných oblastech jako daňová či měnová politika hledali shodu obtížně.
Již od Davida Ricarda, legendárního britského ekonoma, který svou teorií komparativní výhody při mezinárodní dělbě práce bojoval od prvopočátku proti protekcionistickým tzv. obilným zákonům v Británii, a posmrtně tak přispěl k jejich zrušení a tím k upevnění Británie jako obchodního a ekonomického impéria 19. století, je prostě v ekonomii volný mezinárodní obchod brán jako v průměru prospěšný a užitečný pro všechny jeho účastníky. Bez ohledu na to, jak absolutně efektivní v produkci jednotlivých statků a služeb jednotlivé země jsou. Výhoda z obchodu a specializace je obecně platná.
Trumpovy vážně sdělované myšlenky, že Amerika napříště nesmí mít nikdy s žádnou zemí jakýkoli obchodní schodek, se tak rovnají absurdní vizi přeměny USA na větší Severní Koreu. A v zemi s výše popsanou tradicí ekonomického myšlení tak připomínají situaci, kdy hlava státu s uznanými nejlepšími lékařskými fakultami světa jezdí na kongresy hematologů s požadavkem na hromadné léčení populace pouštěním žilou, protože to „přece před pár set lety fungovalo a naše země tehdy byla skvělá“.
Přesto panuje v ekonomické obci jakási apatie. A na rozdíl od třicátých let dvacátého století, kdy se Amerika nořila v důsledku velké hospodářské krize do jedné ze svých etap izolacionismu a prezident Herbert Hoover zaváděl Smoot-Hawleyův celní zákon, proti čemuž sepsalo petici 1028 amerických ekonomů, dnes podobné protesty nevidíme. A že tehdy ti ekonomové měli zatraceně pravdu. Po chybné měnové politice americké centrální banky, která krizi v prvopočátku prohloubila, bylo zvýšení cel a omezení obchodu jen instinktivní a chybnou politikou, jež vedla k prodloužení krize a celkové destabilizaci světa. Poučení? Nestačí některé vědecké pravdy znát a sofistikovaně si o nich povídat mezi svými, ale v přelomových časech ještě víc než jindy záleží na schopnosti srozumitelně o nich přesvědčit i většinu mimo svou bublinu.
V roce 2008 se zdálo, že hospodářská politika Ameriky si lekci z těchto chyb ku prospěchu celého světa vzala. Teď je ale pohled na ni o dost chmurnější. O to hůř, že jde v moderních dějinách asi o první případ, kdy spouštěčem tak masivní destrukce bohatství jsou rozhodnutí jednoho jediného člověka, který má obličej a jméno. Koneckonců o tom, že hlas ekonomů v přelomové době uzavírání světa není příliš slyšet, jsem zde už psal před víc než rokem (viz Ekonomové, kde jste?, č. 2/2024).
Intuice a zdravý rozum poráží poznání
Proč tomu tak je? Jednak nejspíš proto, že kulturní války změnily celý diskurz. Když je možné celé univerzity (často asi právem) označit jako ty, kdo „stojí na špatné straně dějin“, je možné i spoustu jimi užitečně naakumulovaného poznání prostě ignorovat. Nepřátelé přece lžou z definice. Běžné diskuse končívají tam, kde začínají fakta. Pokud fakta a poznání nejsou pro diskusi nutné, je pak zřejmě i pokus o její vyvolání zbytečný.
Zadruhé proto, že když ve vyspělém světě začínají systematicky vyhrávat ti, kteří prezentují své státy jako spálené a zničené země, kde se všem daří nesmírně špatně (známe to dobře i z mnoha zemí Evropy), jsou rychlá, bombastická a intuitivně přijatelná, byť věcně chybná řešení nutným důsledkem takového vykreslování reality. Je totiž potřeba vše po nástupu k moci natřít rychle „nabílo“, typicky úplným převrácením čehokoli, co fungovalo doteď, včetně toho, co mohlo fungovat dobře. Chtělo by se v té souvislosti dát agitátorům všech stran jednu radu: Neposunujte kyvadlo příliš vlastním směrem, jeho protipohyb je totiž vykmitne tak ostře na druhou stranu, že smete i to, na čem byste se někde uprostřed s tou druhou stranou shodli.
A hlavně je třeba v takovém prostředí nepoužívat složité a neintuitivní argumenty, těm „elektorát neuvěří“. Ekonomie má přitom spoustu poznatků, které fungují, ale jdou zároveň proti intuici. Třeba v době obecného zdražování je třeba zdražovat peníze a zvyšovat úrokové sazby, ne je snižovat. O intuitivnosti fyziky můžete říct totéž. Přece každý, kdo stojí na místě, jasně vidí, že Slunce vychází na východě a zapadá na západě a pozorovatel se ani nepohnul. Takže je nepochybné, že Slunce se točí kolem Země, a ne naopak. Mám s někým obchodní schodek? Je to stejně nepochybné, okrádá mě.
V této souvislosti je ještě pikantní si připomenout, že zatímco Trump vyhrál svůj politický souboj o konec systému mezinárodního obchodu argumentem, že Amerika na něm desítky let prodělávala a byla oškubána, tak to byla právě Amerika, která zůstala celou tu dobu největší ekonomikou světa, s největším kapitálovým trhem, nejdůležitější světovou měnou a impozantním technologickým pokrokem a vlivem ve světě, zatímco naopak Evropané mají dnes pocit, že za USA v tomto všem zaostali, a žárlivě je chtějí dohnat. Dohnat spálenou zemi, když máme pocit, že spálená je Evropa? Má celá tato zacyklenost vůbec nějaký sdělitelný smysl?
Stěží, ale pro klasické liberály je v tom všem hospodářsko-politickém zmaru a při sledování demise ekonomické vědy v přímém přenosu možné najít aspoň špetku naděje. Jednak v tom, že když nemá žádný vliv naakumulované poznání, mají jej nakonec vždy aspoň trhy. Na rozdíl od plánovaných ekonomik je musí zjevně brát v úvahu i tvůrce tak dubiózních nápadů, jakým je stávající americký prezident. Ještě víc pak ale v tom, že když se postupně politicky západní svět mění na nesmiřitelné kolbiště progresivních socialistů se socialisty národními, je už někde v dáli matně vidět hmatatelný konec toho všeho. Formulovala jej tak brilantně neekonomka Margaret Thatcherová svým nesmrtelným výrokem, že těm i těm nakonec spolehlivě dojdou veškeré cizí peníze.
KDYŽ NEVIDĚT JE PŘIKÁZÁNÍM …
Zaslepená společnost
Václav Bělohradský
Echo Prime, 19. dubna 2025
Připomenul jsem v nedávné úvaze příběh jednoho zaslepení, jak ho vypráví slovenské Divadlo Pôtoň v dokumentární inscenaci Terra Apathy. Pojednává o zaniklé staré slovenské obci (1253) Horné Opatovce (latinsky Terra Apathy de Grana), kde byla v roce 1953 postavena hliníkárna, lidé měli práci, moderní byty, kupovali si pračky, televize, jejich životní úroveň rostla. Jedovaté emise hliníkárny ale postupně vyhubily hmyz, zničily stromy, zvířata trpěla deformacemi, ženám se lámaly kosti, zvýšila se závratně dětská nemocnost. Ekologické škody překročily nakonec práh napravitelnosti a obec byla zlikvidována, lidé vystěhováni. Tato slepota, říká režisérka inscenace, je metaforou lidské civilizace.
Dějiny jsou, řekli jsme mnohokrát, neseny napětím mezi horizontem nadějí lidí a prostorem jejich zkušeností. Prostor zkušeností je krutý, velké naděje zabíjí, přežijí jen ty menší, které se dají se zkušenostmi smířit. Jako živé organismy před smrtí se velké naděje snaží uniknout před zkušenostmi, které je zabíjejí, někdy uniknou i důkazům o milionech umučených, jak víme z dějin našeho „temného kontinentu“ (Mark Mazower). „Vůle nevidět“ má různé podoby a má i své parazity.
Agnotologie: věda o nevědění
Zaprvé je masové zaslepení společnosti ve stále větší míře produktem specializovaných agentur, které nabízejí na trhu, především korporacím, možnost koupit si „zneviditelnění“ pro ně nevýhodných faktických důsledků vědeckých poznatků. Připomeňme si například systematické zpochybňování korelace mezi kouřením a rakovinou plic (viz film Děkujeme, že kouříte Jasona Reitmana). Sociolog Vojtěch Pecka v knize Továrna na lži popisuje masovou výrobu klimatických lží po podepsání Kjótského protokolu, kdy se korporacím fosilního průmyslu podařilo „vytvořit kouřovou clonu pochybností a kontroverzí“, a oslabit tak politickou vůli k účinné regulaci.
Americký historik vědy Robert N. Proctor založil pro studium strategií agentur specializovaných na výrobu „ignorance vědeckými metodami“ nový vědní obor– agnotologii. Vědecké poznatky se relativizují například jejich zarámováním do žánru kontroverze: místo o globálním oteplování se začne na školách mluvit o kontroverzi mezi klimaalarmisty a klimaskeptiky, místo o evoluci o kontroverzi mezi evolucionisty a kreacionisty.
V masově vyráběném informačním chaosu se relevantní informace rozpouštějí, v následném „obecném znejistění světa“ (Václav Cílek) společnost jako celek ztrácí schopnost jednat ve shodě s realitou. Hrozí, že se lidské společnosti vyvinou v opak společností mravenců: ty se jako celek chovají inteligentně, ačkoli žádný konkrétní mravenec inteligentní není, lidské společnosti se naopak jako celek budou chovat idiotsky, ačkoli každý konkrétní jedinec je inteligentní.
Úpadek vertikály
Zadruhé postindustriální společnosti zaslepuje v jejich současném vývoji masová vzpoura digitálních davů proti vertikální dimenzi demokracie — proti legitimitě elit. Podmínkou „vidoucí společnosti“ je racionální alokace pozornosti mas, úpadek role elit znamená masové zatemnění rozdílu mezi „pozoruhodnými“ informacemi a informačním plevelem, což má katastrofální dopad na úroveň kolektivní racionality.
Před rovnostářským lyrismem je třeba uhájit realistickou definici demokracie jako vlády volených oligarchií, které těží svou legitimitu z toho, že díky své reputaci vítězí ve svobodné soutěži na politickém trhu o hlasy voličů. Předpokladem legitimizace elit je tedy reputace ve veřejném prostoru (i slovo gloria odkazuje na velkou reputaci). Informační a komunikační technologie umožnily masový přístup k informacím a jejich neomezené šíření, současně ale veřejný prostor zmutoval v prostor „maligní transparence“, kde kdokoli může kohokoli postavit na globální pranýř a jeho reputaci zničit.
Fareed Zakaria napsal ve své známé knize o vzestupu neliberálních demokracií, že dvacáté století poznamenaly dva trendy — „regulace kapitalismu a deregulace demokracie, oba zašly příliš daleko“. Přílišná deregulace demokracie znamená, že selektivní mechanismy byly podřízeny imperativu rovnosti a meritokracie postavena na globální pranýř jako nemorální: legitimita hierarchií se začala hroutit.
Doupě
Zatřetí pak současnou společnost zaslepuje redukce slova bezpečnost na vyzbrojování „vlastních doupat“ proti vnějšímu světu, kde nás ohrožují „ještě nevlastněné věci“. Narážím tu na povídku Franze Kafky Doupě / Der Bau, velkou metaforu západního pojetí budování lidského světa. Vypráví v ní o utrpení živočicha, jehož způsob přebývání na světě osciluje mezi strachem živé bytosti (animal) a rozumem (ratio — kalkul); kalkulující rozum redukuje v zájmu bezpečnosti živočicha svět na zdroj zásob, které těží „vně“, a pak je strategicky rozmisťuje ve svém doupěti. A růst hromad zásob lze vyjádřit kvantitativně — růstem HDP.
Slovo vně prý pochází z indoevropského vane — les. V lesích řádí požáry, sekyry těžařů a jedovaté emise, v doupěti je ale na jedné z hromad zásob k dispozici třeba čistička vzduchu, ta zajistí „uvnitř doupěte“ vzduch „jako na Sněžce“.
Marshall McLuhan nás naučil rozumět médiím ne jako „nástrojům komunikace“, ale jako novým kontinentům sdělitelného, které „chtějí být zalidněny“. Sdělení samo je jen voňavé sousto hozené příjemci jako návnada, aby byl odlákán od porozumění převratné události, kterou je samo vtržení nového média do našeho světa: médium je sdělení!
Ani technika ve svém celku není neutrální soubor nástrojů, které poslušně čekají na využití svými pány: má svou esenci, a ta není nic technického, Heidegger ji nazval Ge-stell. Je to nárok, neodolatelný příkaz k proměně světa i lidí v něm na „skladovatelné zásoby“, na lidské a nelidské zdroje k využití. Gestell, tento svrchovaný nárok, dělá ze západního lidstva „blázny ekonomického růstu“.
Pro animal rationale jsou zásoby v doupěti podívanou „tak sladkou a uklidňující, že se ho někdy zmocňuje dětinské přání“ nalézat své životní štěstí ve slastné kontemplaci bezpečí, které mu doupě poskytuje. Ta slastná jistota je ale lstí rozumu. S budováním doupěte je spjata starost, jejíž stravující účinek „je možná stejný jako strach z nebezpečného světa vně doupěte“: je aktuální uspořádání zásob v doupěti tím nejracionálnějším možným?
Když se zdá, že je doupě „nejracionálněji“ zabezpečeno a animal rationale uléhá k odpočinku, ozve se odněkud šelest „slyšitelný jen po dlouhých přestávkách“, přesto si na něj nemůže zvyknout. I když si živočich ani není jist, zda nezní jen v jeho hlavě, jakmile se ozve, jezdí uchem po zdech, vše přebudovává, jen aby dělal „něco, co odpovídá vnitřnímu neklidu“, který v něm šelest probouzí. A dostavuje se paranoia: podezírá, že si nějaké „velké zvíře“ buduje vlastní doupě v „sousedství“. Budovatelé doupat ale sousedy nesnesou.
To je stav mysli, do níž se propadl současný Západ, svůj strach ze sousedů přetvořil na teologii impéria: doupě, přejmenované na free world, je v představě jeho reprezentantů happy endem tisíciletých dějin západního lidstva, žádné jiné doupě v jeho sousedství nemůže být legitimní.
Už jednou byl svět rozdělen do dvou veledoupat, jeden si říkal svobodný svět a druhý tábor míru. Hlídací psi velmocí zaháněli svým výhružným štěkotem lidská stáda do jednoho z nich.
Bylo to ponižující, lidská stáda se ale nepoučila.
Technonihilismus: normalizace otřesného
Začtvrté zaslepuje západní společnost pokušení uniknout z komplexnosti k nějakému zjednodušujícímu heslu a v jeho bodovém světle vládnout pomocí výjimečných stavů. Nejmocnější z takových hesel je Jsme ve válce!, s úspěchem už legitimizovalo mnoho diktatur: živí se strachem z nepřítele, který si staví své doupě v našem sousedství. V globalizovaném světě jsme ale všichni sousedé, jediným východiskem z takové situace je zbrojit a zbrojit, až z našeho doupěte uděláme „ocelového dikobraza“. Kdo odmítá přizpůsobit své „komplexní“ pojetí světa takovému zjednodušení, je „bezpečnostní hrozbou“.
Komplexnost vyvolává civilizační nejistotu, jejímž příznakem je třeba bujení různorodých adjektiv, kterými sociální vědy nálepkují poválečné převratné změny výrobní „základny“ postindustriálních společností a následné revoluční proměny jejich ideologické „nadstavby“. Sociolog Miroslav Petrusek sesbíral ve své knize Společnosti pozdní doby (2006) sto pět takových adjektiv — připomenu z časů mých studií společnost hojnosti, nároků, osamělou, bez otce, vědění, rizik nebo úzkosti.
Nastolení jedné velké priority — totální mobilizace sil (totale Mobilmachung) — způsobuje, že slovo kultura zní znovu nepatřičně, příkaz „zbrojit!“ vyžaduje zjednodušení „řídících procesů“, jeho roztleskávači přidělávají ke starým slovům s otazníky západní kultury vykřičníky a svolávají jejich vyřváváním davy k oslavě nové jednoty společnosti. Jeden z klíčových rysů Západu — hluboký vztah mezi kulturou a politikou — se drolí. „Nepřátelé svobodného světa nepočkají, až Evropa dokončí zelenou tranzici,“ řekl Petr Fiala. „Tanky nemusí respektovat emisní limity EURO 6,“ dodal jiný politik.
„Zrak veřejnosti je připoutáván k oslňující záři duhy z krvavé tříště války,“ řekl Lincoln ve svém nesmrtelném odsouzení americké války proti Mexiku (1848). Nechat se oklamat tou krvavou září se povyšuje na „poučení z dějin“ a války se pasují na jejich konstantu: rozbíhá se normalizace nukleárního holocaustu lidstva ve jménu „obrany svobodného světa“. Normalizace je nastolení stavu, kdy morálně otřesné už nikým neotřásá: ječivý tón válečných hesel přehlušuje hlášení tokijského rádia z 8. srpna 1945: Veškeré žijící bytosti, lidé a zvířata, byly v Hirošimě sežehnuty zaživa.
I krizi antropocénu část radikálních klimatických aktivistů pojímá jako „válku“, vydali například manifest, v němž navrhují vyhlásit „výjimečný stav ve jménu nejvyšší civilizační nouze“. Je to nebezpečná výzva, všechny vlády bez výjimky si na vládnutí pomocí výjimečného stavu rychle zvykají, stávají se „závisláky“ na jeho imperativnosti.
I když nakonec pomine, zanechá za sebou podvratné dědictví — nostalgii po zjednodušení politického rozhodování.
Babylonizace světové komunikace
Zapáté zaslepuje hypermoderní společnosti „babylonizace světové komunikace“, jejíž velkou metaforou je Borgesova povídka Babylonská knihovna. Vesmír je tu pojednán jako Knihovna, v níž jsou nahromaděny „všechny možné variace dvaceti pěti ortografických znaků“. Někteří obyvatelé tohoto vesmíru-knihovny věří, že znaky, z nichž je sestavena, žádný smysl nedávají, a zavrhují jako „pověru“ zvyk hledat v knihách nějaký smysl — tvrdí, že nesmyslnost je tu normálním jevem, kdežto „smysluplné je skoro zázračnou výjimkou“. A jako gnostickou herezi zavrhují také víru, že na některém regálu knihovny musí být kniha, která je dokonalým výtahem „ze všech ostatních knih“, a že „ten, kdo by takovou knihu našel, podobal by se Bohu“. Zachovaly se stopy kultu onoho dávného objevitele „knihy knih“, ale zjistit, kde je uchována, se nepodařilo.
Babylonská knihovna je tak obrovská, že jakákoli lidská snaha o její katalogizaci je zcela zanedbatelná. Úzkost z přemnožených informací, v nichž se ztrácí to „pozoruhodné“, se objevuje už před úsvitem modernosti. Dominikán Vincentius Burgundus například pracoval až do své smrti v roce 1264 na knize s názvem Speculum Maius; věřil, že se mu podaří v ní shrnout vše, co je v knihách „pozoruhodné“.
Úzkost z prudce rostoucí kvantity znaků a obrazů patří ke komunikaci odevždy, ale teprve digitální hojnost udělala z knihoven „knihovny babylonské“, kde nesmyslnost je normální a smysl výjimkou. Algoritmy počítačů vychrlí do našeho světa miliardy sdělení za pár vteřin a globálně je rozsévají; porozumět jejich kontextům trvá ale desetiletí. Ty se rozsévat nedají, jsou „rychlostivzdorné“: k jejich odemčení potřebujeme hermeneutickou kompetenci a dialogický vztah k druhým lidem.
Ve zlatém věku liberálních demokracií nad informacemi panovala argumentující obec, pečovala o historické kontexty a učila veřejnost vést o nich dialogy. Od chvíle, kdy argumentující obec ztratila své privilegované postavení, množí se kolem nás bludná sdělení, jejichž kontexty se ztrácejí v mlhách, které se válejí nad nedohlednými digitálními mělčinami. Věk digitální ukazuje původní moc nesmyslného, která nakonec vítězí nad ostrůvky smyslu, které jsme si vyvzdorovali ve lhostejném vesmíru.
Borgesova povídka je předvídavou metaforou rozpadu všeho smysluplného do nekontrolovatelného množství znaků, mezi nimiž bloudí moderní semionauti, v naději, že se zabydlí mezi troškou smysluplných vět.
Od jednoho zaslepení k druhému? Snad ne navždy
Pod heslem „sociologické osvícenství“ nás jeden z velkých sociologů dvacátého století, Niklas Luhmann, přinutil vzít vážně komplexitu společnosti: co znamená „vidoucí společnost“ ve věku komplexity, co je tu opakem chaosu?
Zaprvé, v hypermoderní společnosti hierarchizace a centralizace, tyto tisícileté ordotvorné praktiky, už nenastolují řád, nevracejí lidem „dohled nad realitou“, jsou naopak zdrojem chaosu. Žádné centrum už není schopno racionálně kontrolovat všechny své (specializované) periferie a neexistuje ani žádná „poslední instance rozumu“, která by ukončila svým výnosem všechny naše spory.
Zadruhé, legitimnost žádného systému už nelze zajistit v režimu reprezentace. V minulosti zákony reprezentovaly hegemonické morální přesvědčení, například po nastolení totalitní moci se lidé dále řídili „více či méně“ morální tradicí svého národa. V komplexních společnostech žádný systém nemůže čerpat svou legitimnost z toho, že zastupuje nějakou nepřítomnou „věc samu“, třeba „lid“: zákony jsou tu příliš specializované na to, aby mohly reprezentovat morální přesvědčení lidí, tak jako strany už nereprezentují třídy, ale specializují se na jednání s korporacemi, vědci nezastupují pravdu, ale boj o patenty.
Předpokladem řádu reprezentace bylo mlčení reprezentovaných. Ti mlčeli, protože považovali reprezentaci svých zájmů za výhodnou i legitimní. Věk sociálních sítí je naopak věkem epifanie reprezentovaných: ti neustále ruší vyprávěním svých vlastních příběhů diskurz svých reprezentantů, a rozvracejí tak celou scénu reprezentace.
Liberální demokracii jako politický systém, v němž zdrojem legitimní moci je reprezentace většin volených za základě „jejich reputace“, už uhájit nelze. Místo reprezentace nastupuje „prezentace“ skupin a jednotlivců, různé formy účinného tlaku na přijetí pro ně výhodných rozhodnutí.
Souslovím transcendence moci jsme označovali v politické filozofii nezávislost politického řádu na řádu sociálním (na lidských zkušenostech); slovem subscendence (Tim Morton) označme pak konstitutivní znak společností hyperkomunikace: transcendentní politický řád subscenduje — propadá se do chaosu sociálna, politicky reprezentované (vele)celky, jako byly národy, třídy, církve nebo univerzity, ztrácejí svou „reputaci“. V reakci na to se rozpadají do částí, které ale jsou větší než celky, do nichž patřily: propojují se po celé planetě v přesýpací množství, politicky sice nereprezentovatelná, ale přesto akceschopná.
Podobu, kterou na sebe bere politika v hypermoderních společnostech, jsem nazval pléthokracie (pléthos — množství). Označuji tím slovem vládu tematických a dočasných množství, ustavených ze „singularit, které singularitami chtějí i zůstat“. Václav Havel globální osvobození občanských společností od „funkcionářů politiky“ vytušil už koncem sedmdesátých let a označil je — jako první v Evropě — slovem postdemokracie.
„Všechno funguje, to je to děsivé,“ řekl Martin Heidegger v posmrtně uveřejněném rozhovoru. Co funguje, chce sousedit zase jen s něčím, co funguje. Duch fungování zaslepuje: z lidí dělá funkcionáře, kteří nevidí než to, co vyžaduje jejich funkce, ze zvířat masné výrobky, které fungují jen jako potrava, a celá zeměkoule funguje jen jako zdroj surovin.
Osvobození od zaslepení nepřinesou Západu opačně fungující systémy, ale opak fungujících systémů. I přesto, že opakem funkcionářů a fungování je pokaždé něco jiného.
EPICKÁ ZPRÁVA MARIA DRAGHIHO JE SADOU VESMĚS MYLNÝCH DOPORUČENÍ ZASLANÝCH NESPRÁVNÝM POSLEM NA ŠPATNOU ADRESU
Bude to Dra(g)hý
Mojmír Hampl
Echo Prime
Bývalý italský premiér, někdejší šéf Evropské centrální banky a prominentní člen panevropského establishmentu se svým týmem vydal v září očekávanou zprávu o ekonomickém stavu Evropské unie, jejích temných vyhlídkách bez změny dosavadního kurzu, doplněnou o sadu doporučení nabízejících sedmadvacítce novou zářnou budoucnost. Napříč kontinentem se rozběhla o tomto megareportu mohutná diskuse, v níž převažuje přesvědčení, že popis aktuální malátné reality je celkem věrný a volání „Houstone, máme problém“ vypadá při pohledu na všechny přístroje ukazující dráhu letu EU jako zcela oprávněné.
Šokující by ovšem mělo být hned to, že už jen prostá deskripce opřená o vesměs nezpochybňovaná data vyvolává takové ovace a násobná poděkování za upřímnost a otevřenost. Ukazuje to obrovský úpadek evropské debaty minimálně v posledních deseti letech, kdy propracovaný evropský „groupthink“ a jemný tlak politické korektnosti zametaly některá témata i fakta pod tlustý koberec. Tak hluboko jsme klesli, že dnes jsme vděčni i jen za nezaujatý pohled na rychloměr a otáčkoměr unijní ekonomiky, které právě část elity, která si report objednala, dlouho moc nezajímaly. Zpráva se případně jmenuje „Budoucnost evropské konkurenceschopnosti“ a právě konkurenceschopnost se jako termín vrátila do uvažování evropské exekutivy až zhruba před třemi lety, dřív byla termínem buď ignorovaným, či spíše ignorovatelným.
Mimochodem, pokud jde o data, je dobré se v celém textu (má svou dlouhou verzi a pak i tu kondenzovanou, která je i tak dost dlouhá) občas po očku podívat na pozici Česka, které drží v mnoha ohledech svůj standard průměrné unijní země a nevybočuje ani u cen energií, ani třeba u velikosti či typu pomoci v mnoha posledních krizích. V Česku, s typicky malým zájmem lokální veřejné debaty o dění za hranicemi, vše často vyznívalo tak, že jsme nutně extrém zcela na okraji vzorku sedmadvacítky.
Ale zpět k hlavnímu zjištění zprávy: EU zaostává za USA a Čínou, svými globálními konkurenty, v klíčových ukazatelích, jako je produktivita, hospodářský růst na hlavu, inovativnost a tempo vzniku a růstu globálních konkurenceschopných podniků. V oblasti moderních technologií to platí více než v tradičních odvětvích, která rostou pomaleji. To vše je doprovázeno stárnutím populace, a tedy chybějícím „kerosinem“ v podobě pracovní síly, který je do unijního proudového motoru kromě kapitálu a nových myšlenek nutné neustále přilévat, pokud se má stroj udržet dlouho vysoko a letět rychle. Proto padáme níž.
Unie pro dobré časy
Trendy jsou to podle Draghiho dlouhodobé, ale v posledních letech zrychlují. Inu ano, Unie je totiž ekonomicky i geograficky pro svět týmž, čím je Česko pro Unii. Tedy teritoriálně méně rozlehlé území ležící uprostřed mezi zmíněnými rivaly, které není bohaté na zdroje a je hluboce závislé na mezinárodní dělbě práce, mezinárodním obchodě a propojenosti se světem, kterému prodává výsledky svého snažení. Ideál pro dobré časy, kdy se hranice bourají, obchodní bariéry padají a mezi všemi základními bloky je mír a vůle spolupracovat na základě respektování elementárních pravidel. V tomto světě zažila EU ty nejlepší časy po roce 1989 a vytěžila z nich maximum, i v procesu svého rozšiřování a vtahování mnohého za někdejší železnou oponou do sebe samé. Unie byla tak omámená svými úspěchy danými těmito okolnostmi, často mimo její moc, že se v této opilecké pýše stala hlavním mravokárcem světa doporučujícím ostatním, jak mají žít, zejména aby zachránili planetu před jejím zničením, které samotný růst bohatství prý nutně přináší. Z toho se stala evropská mantra a víra. Antirůstová agenda ochrany klimatu a dekarbonizace se postupně stala hlavní a nakonec i jedinou identitární politikou Unie. Ale i antirůstovou agendu šlo paradoxně financovat, dokud nějaký slušný růst daný výše zmíněnými okolnostmi vůbec byl. Lidé se nebouřili a mohli v klidu EU ignorovat. Jenže všechny okolnosti se začaly mohutně otřásat a hroutit s rostoucím čínsko-americkým napětím a jejich zesíleným obchodním válčením, pandemií a nakonec válkou na Ukrajině. Najednou přestaly platit staré jistoty globalizace, snadného outsourcingu, nepřerušované celosvětové obchodní směny, hladké logistiky, nízkých nákladů na obranu a levných surovin. Náklady evropského modelu se dramaticky zvýšily, ale poklesly jeho aktuální a zejména očekávané výnosy. To Draghi popisuje. K tomu se specificky v EU přidal problém celoevropsky fakticky neřešitelné nelegální migrace. Je přitom neuvěřitelné, jak málo se v panevropských politikách tato pozoruhodně rychlá změna světa okolo EU odráží.
Zadavatel a odvážné nápady
Žádná země světa se nestala skutečně bohatou, pokud nezačala být průmyslovou (pár menších daňových rájů a nalezišť ropy a plynu lze pominout jako výjimku z tohoto pravidla). Přitom právě průmysl začal být nikoli ceněnou komoditou EU, ale větším či menším nepřítelem, se kterým je třeba bojovat.
A zde začíná skutečný problém Draghiho zprávy. Jak říká stará pravda, žádný systém nemůže být opraven lidmi, kteří nerozumějí tomu, proč je pokažen. Případně si to nechtějí připustit. Draghi jako někdejší konzultant ví, co jeho klient unese a co už ne. A tak když dostal zadání, domluvil se podle veřejně pronesených slov předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové se zadavatelem, tedy její Komisí, na dvou tabu — že v doporučeních reportu bude rovnou nedotknutelný evropský sociální model a unijní cesta k dekarbonizaci. Za takových okolností ale nutně musí Draghiho cesta končit dechberoucím prohlášením, že kdyby měla EU kdykoli být nucena volit si ze svých existujících priorit, mezi něž patří dvě uvedené výše a mnohé další, jako je prosperita, bezpečnost, rovnost, tak Unie ztratí smysl své existence. Vážně? To ji tedy Draghi nechtěně a i snad neprávem pohřbil. Právě ekonom by měl vědět, že při rozpočtovém omezení je naopak nutné prioritizovat, vybírat priority důležitější a až za ně klást méně důležité. Co jiného dělá úplně každý člověk, každá firma, každý komunální politik během svého celého života? Pokud priorit přibývá a peněz ubývá, dostanou buď všechny méně, nebo některé musejí ustoupit. Jak prosté.
EU je dle Draghiho popisu v situaci, kdy koláč se nezvětšuje dost, nebo se i bude zmenšovat a k existující identitární prioritě dekarbonizace a evropského socialismu přibyly obrana, energetika či nákladnější hledání cesty k mezinárodnímu obchodu a k tomu přicházejí bolestně náklady stárnutí.
Protože jsou i v bohaté Evropě všechny zjevně nefinancovatelné, a přitom si z nich nelze podle zadání vybírat, ukazuje to pak Draghimu logicky jen jedním směrem. K ufinancování stávajícího koláče musejí vzniknout velké nové půjčky. A protože soukromý sektor se nebude chtít zadlužovat a investovat dost a některé země se nemohou už zadlužovat moc ani na úrovni státu jako jeho vlastní Itálie, musejí to být půjčky panevropské. Takovou byla slavná postpandemická půjčka 350 miliard eur v rámci programu Next Generation EU, která je jednou z posledních velkých chyb Angely Merkelové během jejího vládnutí, když porušila letitou zásadu Německa: společné půjčování, a tedy ručení jedněch za druhé touto formou neumožnit. Ta se stala už nyní bolehlavem, neboť splátky mají začít již v dohledném roce 2028. Pokud na ně dojde, omezí se zdroje evropského rozpočtu o šestinu, právě jen kvůli splácení úroků a jistiny. Zvýšit příspěvky členských zemí je politicky neprůchodné, když se zmenšuje koláč, chtějí všichni přispívat spíš méně. Snížit příjmy všem od farmářů po chudší země je taktéž politická sebevražda, takže Draghi rovnou navrhuje tuto starou půjčku rolovat a ještě k ní přidat další balík. Skvělé. Čili společně koupíme nové pece a mouku a budeme věřit, že v centru upečeme koláč větší. A moudré centrum, které léta mouku i pece zdražovalo, rozhodne, kdo je ten správný vítěz soutěže o nejlepšího pekaře. Jako by neplatilo staré pravidlo, že stát neumí najít vítěze, ale poražení vždy umějí najít stát. Že bychom mohli jinak prioritizovat těch mnoho oblastí, které nově má veřejný sektor financovat, o tom není ve zprávě ani slovo, což je její kardinální a neřešitelná vada. Že evropský luxus dekarbonizace dohromady s obranou či stárnutím už nejspíš nebude financovatelný, je samozřejmě naprosté tabu.
Stejně komicky pak proto působí, když report kritizuje rozbujelou byrokratizaci v rámci EU a vysoké náklady na dodržování veškerých administrativních pravidel na straně podnikatelského sektoru a reportuje o tom jednomu z největších tvůrců nové byrokracie v Unii. Navrhuje tedy Draghi zrušit GDPR? Zrušit implementaci Směrnice o zprávách o udržitelnosti? Zastavit šílenství s tzv. Směrnicí o dodavatelských řetězcích, kde má každá velká firma ručit za etičnost, férovost a udržitelnost podnikání i svých globálních obchodních partnerů? Omezit regulace v oblasti kryptoaktiv nebo digitálních trhů? Nebo vůbec něco? Ne, to by bylo příliš odvážné. Ještě odvážnější by bylo navrhnout odebrání zákonodárné iniciativy Komisi bez explicitní žádosti členských států, zrušení vývojové vady evropské integrace v podobě Evropského parlamentu či zásadní přehodnocení celého konceptu dekarbonizace.
Naopak není nijak odvážné navrhovat potisící právě Evropské komisi další kroky směřující k větší federalizaci EU či koncentraci rozhodování a zjednodušování legislativního procesu pro návrhy samotné Komise. V Bruselu je rádi slyší, jakkoli vůbec není jasné, proč by měly přinést vyšší růst a lepší hospodářskou politiku. Ta jednotná může pohledem do historie chyby naopak násobit. Kromě toho i obecná úvaha o tom, že EU může nebo má být někdy jako Spojené státy institucionálně či z hlediska fungování kapitálových a jiných trhů, je takovou absurditou, že by vyžadovala speciální text. Tuto absurditu má přitom Draghi za implicitní či explicitní cíl.
Bída posla a zhotovitele
Ještě kouzelnější pak je, když Draghi správně připomíná, že EU by pomohlo větší prohloubení trhu se službami, ne jen se zbožím. Správně! Ovšem všichni víme, že služby jsou jaksi vždy politicky citlivější, protože proti kontejnerům plným krabic se zbožím hrají tady už konkrétní roli lidé, kteří volí. Kdo jiný by to měl vědět než bývalý premiér Itálie? Té země, která skoro 20 let vede právní spor s Evropskou komisí o uvolnění zrůdně antisoutěžních praktik při přidělování soukromých koncesí na využití italských veřejných pláží, jež některé rodiny dědí z generace na generaci bez jakékoli konkurence. Co v této věci udělal Draghi? Ehm, nic. Co udělal jako šéf ECB pro hlubší propojení eurového úvěrového trhu, který se spíš dezintegruje? Skoro nic. Co pro větší vstřícnost bankovního sektoru k riziku, když averzi k riziku u bank považuje za problém pro rozvíjení podnikání v Evropě? Inu, předsedal v době největšího utužování bankovních regulací v moderních dějinách. A tak donekonečna.
Jednoduše, budete prosit instalatéra, který si v nejmenším neporadil ani s ucpanou toaletou v jednom bytě, aby dal do pořádku splaškový systém na celém sídlišti? Notabene když se rovnou sebevědomě vytasí s cenovou nabídkou připomínající náklady na rekonstrukci Tádž Mahalu, jak by ironicky dodal Woody Allen? Těžko.
Malou hodnotu zprávy a jejích doporučení tak demonstruje fakt, že revoluční návrh na možné přehodnocení emisních limitů u automobilů již o rok dřív, tedy v roce 2025 proti roku 2026, navrhl v září někdejší klimatický Tálibánec, německý ministr hospodářství a ochrany klimatu Habeck. Vzápětí se přidal třeba i český ministr dopravy. Draghiho zpráva ve stejném měsíci o témže mlčí, a to ji nepodepsal aktivní politik.
Poučení pro členské země EU tedy je, že v tomto opusu žádné praktické poučení ani návody na cestu kupředu nejspíš nebudou. Země budou muset hledat samy. Zpráva Maria Draghiho je jen sadou vesměs mylných či nerealistických doporučení zaslaných nesprávným poslem na špatnou adresu.
Autor je předsedou Národní rozpočtové rady a bývalým viceguvernérem ČNB.
Americká stochastická politika
Alexander Tomský
ÚHEL POHLEDU: Se stoupající dávkou ionizujícího záření stoupá pravděpodobnost poškození organismu (wiki).
Stochastický — nový módní výraz amerických komentátorů, jenž má charakterizovat agresivní slovní zamoření veřejného prostoru zvyšující příklon labilnějších osob k terorismu. Po dvou měsících od atentátu na Donalda Trumpa zažila Amerika opět trauma z druhého pokusu o jeho život. Kdyby se podařil, nastalo by v rozpolcené společnosti nepředstavitelné běsnění, dost možná na hraně občanské války. V předvolebním klání sice na sebe oba prezidentští kandidáti útočí lživými hesly, memy, jak se dnes říká, aby se daly dobře zapamatovat (memory). Harrisová nese část zodpovědnosti za otevřenou hranici, ale Trumpa už celá léta označují demokraté smrtelnými přívlastky jako autoritářský, zločinný, potenciální diktátor (ačkoli vědí, že jeho vláda ústavní pořádek neohrozila), ba někdy ho i přirovnávají k Hitlerovi. Není divu, že se pak na záchranu Ameriky objeví atentátník.
Politologové mnohdy zbytečně teoretizují. „Stochastický terorismus“ je podle nich důsledkem ideologické války, oné postpravdivé politiky a ozbrojené „pravdivosti“. „Pravdivost“ (truthiness) má dnes označovat vyjádření, jež pouze zní pravdivě, neboť v době, kdy převažují emoce, na faktech nezáleží. Toxická rétorika má za cíl absolutní znectění oponenta, dehumanizaci, jež zbavuje terč jeho lidství, tak jako nacisté karikovali Židy. Trumpa považuje americká levice za čiré zlo a jeho příznivce (polovinu národa) za ubožáky a dezoláty hodné pohrdání (deplorables), jak kdysi ve slabé chvíli prozradila Hillary Clintonová.
Elegantněji vyjádřil postoj levice Barack Obama: „Na Středním západě je už 25 let nedostatek pracovních příležitostí a sliby předchozích vlád nikam nevedly. Nedivte se, že tu jsou lidé zahořklí, chytají se zbraní nebo náboženství a vyjadřují odpor k lidem a imigrantům, kteří nejsou jako oni…“ (2008)
Podle demokratů tedy náboženská víra a nesouhlas s masovou imigrací nejsou legitimní názory, nýbrž symptomy hospodářského úpadku. Cožpak lze diskutovat s někým, kdo není schopen racionálního uvažování? Jinak řečeno, k progresivistické ideologii alternativa neexistuje a ti, co nesouhlasí, jsou nepřátelé.
Americká republika je snad jediná země založená na víře, proto je také velmi křehká. Podle nedávno vydané knihy profesora J. D. Huntera Democracy and solidarity má americká kultura dva rysy. Jeden je založen na osvícenské víře v individuální rozum a přesvědčení, že neutrální instituce demokratického procesu tříbí společenské názory a umožňují férový kompromis. Avšak demokratická svobodná společnost potřebuje k soudržnosti společně vnímané hodnoty, bez nichž je tolerance neudržitelná. Donedávna takový kulturní tmel poskytoval etický monoteismus Bible, víra v objektivní morální řád. Ještě v roce 1958 by pro ateistického prezidentského kandidáta hlasovalo pouze 18, dnes už je to 60 procent. Křesťanství bylo z veřejného prostoru dávno vyhoštěno.
Neoosvícenský americký filozof John Dewey, jenž měl velký vliv na poválečné školství, chtěl biblickou morálku nahradit světskou racionální etikou. To je ovšem naivní, lidé jsou hříšní a empirická věda o konečném smyslu života nic neví. Odpuštění není racionální ctnost tolerance. Nová etika společenské spravedlnosti a inkluze v nultých letech 21. století (možná z rasistického komplexu) postavila svou ideologii na skupinové identitě. Tím ale povstaly vzájemně nevraživé skupiny, jež se považují za diskriminované a ostatní považují za privilegované utlačitele. Chybí-li společnosti organická solidarita, nezbývá než nastolit státní násilí. Před pěti lety potvrdil průzkum postojů Demokratické strany, že její těsná většina považuje republikány za zlo a byli by rádi, kdyby vymřeli. A samozřejmě Trumpovi dezoláti jim to oplácejí. Doufejme, že americká republika přijde k rozumu a svůj osvícenský princip obnoví přinejmenším na nějakém minimálním základě pravdy i příslušnosti ke společnému osudu a nevydá se na cestu k diktatuře.
Michel Houellebecq: ‘People who have humanitarian ideas are a catastrophe’
France’s most famous and controversial writer on Trump, Ukraine and what he believes lies behind the rise of the far right
Magdalena Mecznicka, Financial Times
I meet Michel Houellebecq at Maison Péret, a busy brasserie serving regional French cuisine in Paris’s 14th arrondissement. He’s bang on time for lunch — which is to say he arrives at 6pm. “I can’t have a meal without drinking wine,” he had explained in a brief email exchange before our encounter. “After that, it’s all over, I can’t stop drinking, so I try to delay the fateful hour.” Impressed by his attempt at moderation, I am happy to agree.
France’s most famous contemporary writer is wearing a parka, just like the one he was going about in when I last saw him 15 years ago. Taking it off to reveal a pearl-snap denim shirt and black jeans, he looks worn out, his blue eyes only half open. But he greets me with a faint smile and we perform the ritual of the Parisian bise, two kisses, one on each cheek.
He glances at the menu brought by Jérémy, who turns out to be an energetic waiter of the best Parisian sort. Among other things, the menu offers wild snails. “I find it disturbing that snails are wild,” says my guest.
Houellebecq starts by talking about Poland, where we originally met. He was on a book tour, and I was the journalist tasked with interviewing him on stage in several cities. I have vivid memories of running back and forth along the train with his interpreter and publisher, desperately seeking an empty compartment so he could defy the smoking ban. He, on the other hand, has no recollection of ever meeting me, nor even that I had brought up the encounter in our recent email exchange. Clearly there are more interviewers in his life than Michel Houellebecqs in mine.
The wine list runs to eight pages, but he looks briefly and asks for a mere glass — rather to my disappointment after all the build-up. Since I’m going to have some too, I up the stakes and suggest a bottle. At the waiter’s recommendation, we go for a Chablis.
I’ve been waiting to ask what he thinks of France’s new prime minister Michel Barnier, announced a few hours earlier that day after months of rancorous negotiations. Houellebecq is friends with former president Nicolas Sarkozy and his wife Carla Bruni, knows the far-right politician Éric Zemmour “un peu”, and has peopled his latest novel Annihilation, coming out in English this month, with characters inspired by President Emmanuel Macron and the finance minister Bruno Le Maire.
I’m in for a disappointment. Houellebecq, who doesn’t own a smartphone, learns that there’s a new prime minister only from me, and says he has never even heard of Barnier. He seems excited by the news, though, just as he’s amused at his own ignorance.
Apart from their birth, nobility had nothing to explain their right to power. Contemporary elites claim intellectual and moral superiority
The author of Atomised (1998) is France’s most praised — and hated — novelist. His characters break taboos, expressing politically incorrect and often outrageous thoughts on an array of subjects, from immigration to the role of women. Citing Dickens and Balzac as his influences, and often employing speculative fiction, he portrays society without sentiment — and sometimes, one would hope, with distortion. He has sold millions of copies worldwide.
What is it, I ask, that has driven the rise of the French far right in the past 20 years? “Immigration,” he answers without hesitation. “And also, the total scorn of the elites.”
He’s speaking in a low voice, in short sentences interspersed with long pauses, every now and then popping mysterious pills from a plastic bag. He mentions the 2005 referendum on the European constitution. The result was “No”, later overridden by the French parliament. “It was almost 20 years ago and people still remember it,” he says. “They really made fools of us.”
“It’s dangerous to mock people,” he adds, and pauses. “I mean, you can mock them, but there are limits.”
The big political story in France this year has been the challenge from Marine Le Pen’s National Rally (Rassemblement National, or RN). After the far-right party’s strong performance in European elections in June, Macron called a snap parliamentary election. The RN won fewer seats than expected in the Assemblée Nationale, coming third as leftwing and centrist parties rallied together, some of their candidates pulling out to boost the chances of candidates most likely to beat the far right. Houellebecq calls this “blocking” of the RN “disturbing”.
The elites, he says, think of people as ploucs. “In America the equivalent is hillbilly.” Does he actually like hillbillies? I ask. He takes a while to consider. “Yes,” he says finally, but he pleads to not having any friends among the category. “I’m faithful to my class.”
He’s a great admirer of Christopher Lasch, an American historian who argued that modern global elites have more in common with each other than the poorer people from their own countries. “He was ahead of his time,” says Houellebecq. These elites are harder to dismantle than the nobility, he muses. “Nobility had nothing to explain their right to stay in power, apart from their birth. Contemporary elites claim intellectual and moral superiority.”
As a starter, Houellebecq has chosen herring, and it arrives with salad and potatoes. “From the Middle Ages until the 1950s, herring and cod were the only fish available,” he explains. “We didn’t know how to preserve them so other fish didn’t spread much.” He tells me the story of a famous chef, François Vatel, who was going to cook fish for Louis XIV but the delivery didn’t arrive, so he took his own life. “One didn’t joke. We took food very seriously already under Louis XIV.”
Houellebecq, like Lasch, has a reputation for future gazing. Serotonin, which came out in January 2019, featured a rebellion of French farmers against an end to EU quotas. It came out just as the gilets jaunes were spilling on to the Paris streets.
He has a long history with the topic of immigration, especially that of Muslims. In 2001 he called Islam “the stupidest religion”, and was sued — unsuccessfully — for inciting racial hatred. His novel Submission, which came out on January 7 2015, the day of the Charlie Hebdo attack, tells the story of an Islamist takeover of France. Perhaps the real target is not so much political Islam as the hypocrisy of what Houellebecq calls “the moral left”, which, after the Islamisation of the country in the book, ends up consenting to the disappearance of women from the public sphere.
“In France, immigrants from northern Africa, who are usually Muslim, don’t integrate well,” he continues. Doesn’t integration take time? “In France, it’s the reverse,” he says. “It’s the second or third generation that is making trouble. We are witnessing a disassimilation. It’s a catastrophe.”
He pours me more wine and I ask about his recent move to Normandy. “Paris is too small. I wanted space.” Besides, he says, Paris is not as good as it used to be. Why not? “Oh, because of all the bikes.”
He has recently written a book titled Quelques mois dans ma vie (A Few Months in My Life), about two personal controversies. One followed his participation in an experimental porn film produced by a Dutch art collective. The move spoke to a preoccupation of his work: criticising liberalism, Houellebecq often deplores male difficulties on the sexual market and his characters, usually unloved men, use casual sex, porn and prostitution as remedies to their plight. After some initial shooting, Houellebecq pulled out of the project and went to court to stop the film’s release. He lost, although the release is still pending. I decide to leave this topic discreetly to one side.
The other controversy was caused by an interview he gave in which he said: “The wish of the native French population, as they say, is not that Muslims assimilate, but that they stop stealing from them and attacking them — or else, another solution, that they go,” predicted “acts of resistance” against Muslims in France and said that some French people expected “a civil war in the near future”. Even the RN’s president Jordan Bardella considered these “generalisations” “excessive”. The rector of the Grand Mosque of Paris announced he had started legal action against the novelist but after meeting him, was satisfied with an apology.
Is he still predicting civil war? Houellebecq takes time to think. “No. There will be lots of violence but not between Muslims and non-Muslims,” he says. “Until recently all the immigrants coming to France were from the same two regions, north and west Africa. Now they come from all sorts of places, Pakistan, Chechnya, Somalia and other countries.” Some are Christian. “They bring their conflicts here . . . There are ethnic wars in France to control drug trafficking,” he says, echoing a common trope in French media. “Some end in submachine gun fire.” He pauses. “Well, it could be worse. In France, it’s still relatively difficult to get a submachine gun.”
[The referendum on on the European constitution] was almost 20 years ago and people still remember it. They really made fools of us
It is just over two hours from London on Eurostar, but I’m a universe away from my British citizenship ceremony two days previously where the mayor was celebrating the naturalisation of people from 40 different nationalities as “a blessing” and “richness”.
I say that in Britain, many people think that they — and the west in general — have a debt towards former colonies. “In France, nobody gives a damn. We have no guilt,” he says, dipping his baguette in the sauce from the herring.
Ordinary French people, such as his paternal grandparents, didn’t even know France had colonies, he says. “The only exception was Algeria, which was a settlement, not a colony. People who had been born and raised there had to leave. They never forgave Charles De Gaulle for giving it up,” he says. His mother came from a family of French settlers in Algeria and Houellebecq lived there as a young child.
His paternal grandparents were both working-class, employed by the SNCF, the French national railway company, he tells me. He has previously expressed love for them, particularly for his grandmother, who brought him up for large parts of his childhood in place of his bohemian mother and father.
He studied agronomy, not literature. “I wanted something practical. I already knew how to read,” he deadpans. He wasn’t a part of the Parisian literary circles. Is that why he had the courage to provoke? “Dear Magdalena,” he says, brightening. “It’s easy to be courageous when you’re nothing.”
The waiter comes to take our main orders. Houellebecq selects a beef tartare, and I go for steak, medium rare. My guest wants me to choose the red. I say I don’t know anything about wine. “One has to know,” he admonishes. The waiter suggests a bottle of Château Lalande Cabardès, a spicy and fruity blend of Syrah, Grenache, Cabernet and Merlot that is indeed delicious.
The main dishes arrive. Both my beef and Houellebecq’s tartare come with chips and salad. The tartare is really good, he says. Does he come here often? “Never.” Why did he choose it, then? “I thought it was typical.”
In Annihilation, France is doing well economically. Does this mean he has become an optimist? “Oh no. It’s a total fantasy. I imagine two different economic futures for France, one in The Map and the Territory [a 2010 novel that won the Prix Goncourt], based on tourism and local agriculture, and the second in Annihilation, an industrial future, based on a mix of design and high tech.” The first one is more realistic, he thinks.
I mention a 2019 essay in which he called Donald Trump a good president and wonder if he will be cheering him on in this US election too. “Yes,” he says. “Trump won’t start wars,” he adds, topping up our glasses.
What if he stops supporting Ukraine? “That’s good,” Houellebecq says. But Ukrainians want to liberate their territory, I say. “What do I care? At the start of the war, I was surprised because I thought Ukraine was Russian,” he says. “It’s better for nature to take its course,” he adds in the spirit of might is right. “People who have humanitarian ideas are a catastrophe. It doesn’t work and motivations are doubtful.”
All women try to be as desirable as possible. And then when they start losing at the game, they contest the system that they were the first to uphold
Multiple provocations aside, in 2019 he received the Legion of Honour from President Macron for his literary output. “It was merited,” he assures me.
He started writing by noting down his dreams, a motif that appears in his latest novel. “It’s strange with dreams. You find them extremely interesting, but if you tell them to someone, they are bored. So I thought I would write them down instead.”
A woman of about 70 who has been sitting alone nearby ventures up and suddenly starts examining his fingers. “You’ve got Chopin’s hands but you write like Bartók,” she says. Houellebecq accepts the homage, though he seems a little embarrassed.
I wonder if he will ever get the Nobel Prize. “No, too many French authors have had it recently.” He finds Jean-Marie Gustave Le Clézio boring, but likes Patrick Modiano. As for the most recent French recipient, Annie Ernaux, he hasn’t read her.
Ernaux has said she can’t stand his depiction of women. As a woman, I must admit, it’s tricky to meet Houellebecq. He’s famous for describing us as sex objects with a sell-by date of pretty much 25. I tell him that I find this problematic — and depressing. He nearly jumps up from his chair, looking genuinely upset. “I think it’s dishonest,” he says. “All women, and really all, try to be as desirable as possible. And then when they start losing at the game, they contest the system that they were the first to uphold.”
I order an apple crumble with ice cream. Houellebecq passes on dessert, but the obliging Jérémy brings us two spoons anyway. It has a perfect balance between the sweet and the sour, the crunchy and the soft. Houellebecq doesn’t need asking twice to dig in.
“Look, I didn’t create the world,” says the 68-year-old, now married to Qianyum Lysis Li, whom he met when she was writing a thesis about his work at the Sorbonne. His wife cooks, he says, an admired female characteristic in his novels, but only dishes that he doesn’t eat. “Some vegetarian things,” he sighs. He sticks to ready-made microwave meals, like many of his characters.
He’s not working on a new book now. Once he starts, it takes him between one and two years of writing mainly late in the night, he says, downing his espresso as I sip my decaf with milk.
The admirer at the next table has written him a short letter and sends it the distance of three metres via our amiable waiter. Houellebecq reads it and puts it in his bag without comment.
The bottle of red is empty. The remains of the vanilla ice cream have turned into a melancholy soup and, after five hours, the evening is coming to a close.
I ask him if he’s happy. “No. I have some health issues that worry me.” Don’t his books bring him solace? Writing makes him forget about his life, yes. “The last time I was truly happy was when I was eight or 10,” he says of an age when “one is in harmony with the world”.
He doesn’t really like people, he sighs. Does he prefer animals? “Yes,” he concedes. “Dogs. They’re a more pleasant species.”
Menu
Maison Péret
6 rue Daguerre, 75014 Paris
Fillets of herring €12
Bottle of Chablis €48
Beef tartare €22
Steak, medium-rare €23
Bottle of Château Lalande Cabardès €28
Apple crumble €11
Espresso coffee €2.80
Decaf with milk €2.90
Total (inc tax) €149.70
Mike Heumer, philosopher
A: Basically, Wokism views America and the West as deeply unjust, oppressive, racist, sexist, etc. It blames “cis-het” (cisgender, heterosexual) white men for this evil. It is also the source of cancel culture, a phenomenon in which hysterical, ignorant mobs try to ruin the lives of people who harbor forbidden thoughts. Progressivism is a broader set of views, which includes wokeness but also includes some other left-wing ideas, such as climate alarmism and opposition to capitalism.
Q: Sounds silly. But how is it a threat to Western civilization?
A: A few things. (i) It sows discord by teaching people that their true “identity” is some particular group within society (based on race, gender, etc.), and that some other group within society is their group’s enemy. ii) It undermines loyalty and trust in Western civilization by teaching that the foundation of Western civilization is oppression and evil. (iii) It attacks the norms of free expression that are essential to the pursuit of truth as well as the peaceful resolution of disputes. (iv) It attacks the norms of meritocracy and individualism that are essential to the prosperity of our society.
Q: Wow, that sounds bad. But isn’t Wokism just a fringe view of a few inconsequential crazies in the universities? Surely it doesn’t have any real influence on our society.
A: That’s what moderate, old-school Democrats would like to think. They don’t want to have to criticize anyone on “their side”, so they try to make excuses and minimize the problem. In Progressive Myths, you’ll see many quotations indicating how prominent, influential sources spread false, woke propaganda. You’ll see mainstream news sources making factually false reports to support the woke narrative about a given story. You’ll see public officials, up to and including the President, helping to spread these false narratives. You’ll see academic researchers mischaracterizing academic research or suppressing information to support progressive narratives. Woke progressivism has taken over huge swaths of the nation’s educational system, its media, and its entertainment industries. This ideology has been dictating what normal people learn about our society, and woke people have zero concern for objectivity; they have no problem whatsoever with blatant propaganda, suppression of dissent, and deception.