Mizí předpoklady svobody
Chybí demokracii Bůh?
Tereza Matějčková
Echo Prime, 29. května 2025
„Slovo demokracie nemohu vystát,“ pronesl nedávno nositel Nobelovy ceny za literaturu Peter Handke. Rozhovor vysílaný v rakouské televizi měl ohlas. Není divu — demokracie je poslední svatostánek, na kterém v západním světě panuje společenská shoda. O to zajímavější byly mediální žně kolem volby nového papeže. Odkud se brala ta fascinace? Vždyť papež je absolutní vládce — přímo uprostřed Evropy, která se jinak zaklíná demokracií. A církev? Ztělesňuje něco, co má nestydatě absolutistický nárok a nestrpí diskusi. Říká se tomu pravda.
Demokracie a církev — téměř protipóly. A přece je cosi spojuje. Ani jedna z nich nemá pro své základy data. Skutečně se Bůh stal člověkem? Nevíme; věříme, tedy někteří. Stejně jako věříme tomu, že jsme si rovni a každému náleží důstojnost. Kde jsou pro taková tvrzení studie? Nemáme data, zato příběh. A právě ten samý příběh, z něhož žije církev, byl po staletí i tichým základem demokracie. Bojíme se populistů, kteří prý ničí demokracii; možná bychom se měli bát víc o to, že z naší kultury i vědomí vyprchává křesťanství, její dvojče.
Nic z řečeného není originální. Jde o rozvinutí klasického paradoxu formulovaného německým právním filozofem Ernstem-Wolfgangem Böckenfördem. „Svobodný, sekulární stát žije z předpokladů, které sám nemůže zaručit,“ zní ta vděčná formule. Říká se zde, že stát může vnějškově koordinovat občany, ale nemá jak vládnout nad jejich nitrem. Postoj nezbytný pro demokracii vyrůstá z kultury, která demokracii předchází, a demokracie tak žije z něčeho jiného než z demokracie.
Tím „něčím jiným“ může být třeba ta instituce, která trvá na pravdě. Takovým demokraticky nezaručitelným předpokladem je rovnost lidí a fakt, že jsou nadáni důstojností a svobodou. Tyto ideje se postupně utvářely v křesťanské tradici, rozvíjeny nejen teologií a filozofií, ale i krizemi a selháními církve — a snahami o jejich nápravu, často marnými. Ve své monumentální knize Sekulární věk na to upozorňuje kanadský filozof Charles Taylor: individualismus se rodí z víry, že člověk má vztah k Bohu nezávisle na své skupině, věří jako jedinec a ze sebe sama. Je to monoteistický vynález, dále rozvíjený křesťanskými teology. Taylor zdůrazňuje zvlášť svatého Augustina, který do teologie otiskl své životní tápání, chyby, „neklidné srdce“, jak píše ve Vyznáních, občas nazývaných první autobiografií vůbec. Neklidné srdce působí problémy. Ale přesahuje společnost — a právě tím je také nedostižné, tajuplné. Odtud plyne lidská důstojnost a demokracie nestojí na ničem menším než na smyslu pro neklidné srdce.
Ani víra, ani odpor — jen ticho
Co je v poslední době nové, je poznání, že důvěra v biblický příběh se rozpadá. Ne však v tom smyslu, že by masově přibývali ateisté. Ateismus je důstojný protivník víry, často hluboce obeznámený s jejím obsahem, někdy dokonce víře prospěšný. Co se však podle mnoha autorů šíří tišeji, ale vytrvaleji, je náboženská lhostejnost — fenomén označovaný jako apateismus. Lidé nechápou, k čemu je víra. Nevidí smysl rituálů, nerozumějí liturgii, nepociťují potřebu klást si otázky, na které by víra mohla odpovědět.
Tento jev podrobně analyzoval německý římskokatolický kněz a teolog Jan Loffeld ve své knize Když Bůh nikomu nechybí (do češtiny ji přeložil katolický kněz a spisovatel Zdeněk Jančařík). Loffeld varuje, abychom apateismus neinterpretovali s povrchním optimismem. V duchu tohoto optimismu si církevní představitelé nebo sociologové často povzdechnou, že církve ztratily kontakt s realitou, nemluví jazykem dneška a jejich duchovní nemají lidem co říct. Jenže podle dostupných studií situace není tak jednoznačná. Ano, zejména v Německu lidé církev ve velkém opouštěli po sexuálních skandálech. Rekordní byl rok 2022, kdy z katolické církve vystoupilo víc než půl milionu Němců. Mnozí byli zajisté zklamáni i z jiných důvodů, třeba jim církev připadala zastaralá. Co je na tomto scénáři optimistické? Má řešení. Církev by na sobě mohla pracovat a věřící by se vrátili. Ale kvalitativní výzkumy ukazují, že odcházejí i lidé, kteří o církvi mluví pozitivně — třeba jako o instituci, která jim v těžkých chvílích pomohla. Mnohdy si nestěžují vůbec na nic. Ale právě ani na nepřítomnost Boha ve svém životě. Nenacházejí pro něj místo.
Pojem apateismus je poměrně nový, pochází z roku 2003, kdy jej zřejmě poprvé užil americký novinář Jonathan Rauch v eseji Let It Be: Three Cheers for Apatheisms sepsaném pro web The Atlantic. O tom, že sekularizace může způsobit náboženskou lhostejnost, se však debatovalo dávno předtím — a nejen debatovalo. Už od druhé světové války byly v západní Evropě projevy sekularizace zřetelné. Současně ale zaznívaly hlasy, které obavy relativizovaly. Například německý sociolog Niklas Luhmann zastával názor, že teprve v sekularizované společnosti se může víra skutečně rozvinout — církev už nebude muset spravovat společnost jako v předmoderní době a bude se moci soustředit na péči o duši a ducha.
Čirá spekulace to nebyla. Především náboženskost Spojených států se zdála dokazovat, že modernita a sekularizace nemusejí vést k náboženské apatii. Naopak se dlouho mělo za to, že kapitalismus náboženství prospívá: církve se začaly chovat jako firmy, které musejí pečovat o své zákazníky, aby jim neutekli ke konkurenci. Tento pohled však narušila publikace podobná Loffeldově – tentokrát zaměřená na Spojené státy. Jde o knihu Why Religion Went Obsolete / The Demise of Traditional Faith in America od amerického sociologa Christiana Smithe. Hovoří nejen o apatii, ale rovněž o náboženské negramotnosti, zvlášť mezi mileniály a generací X, tedy lidmi narozenými mezi lety 1965 a 1996. Zástupci těchto generací při otázkách směřujících k víře mnohdy vůbec netuší, o co by výzkumníkovi asi tak mohlo jít.
Smith však upozorňuje na jedno východisko, které podle Loffelda představuje spíš iluzi — a které je známé i z českých debat. Podle této úvahy lidé nejsou nevěřící, ateističtí ani lhostejní; jejich duchovnost se pouze proměňuje. Stačí se prý podívat na plné regály spirituální literatury v knihkupectví. To přece někdo musí číst. A jistě se v těchto knihách otvírají otázky aspoň vzdáleně podobné těm, které si tradičně kladli křesťané. Mnozí zároveň dodávají: Náboženství — spojené s institucí, organizací, tedy i s pravidly – je možná zbytné, zato duchovnost je něčím jiným, nezávislým na náboženství.
Lze tedy říci, že duchovnost, smysl pro sebepřekročení, je člověku vlastní — možná je dokonce součástí každodennosti. Překračujeme se i tehdy, když nás strhne hlučný dav oslavující fotbalové vítězství, když se necháme pohltit divadelní hrou, když se zamilujeme nebo se staráme o umírajícího rodiče. Stopy transcendence spatřují někteří myslitelé v těchto událostech proto, že se zde odpoutáváme od sebe a přivracíme k druhým. Nechat se pohltit tancem, hrou nebo společnou činností je také jádrem rituálů, které nás spojují nejen s druhými, ale i s minulostí, s jinými historickými časy. Jde tedy o spojení napříč dějinami, o přesah, který překonává každodenní ego, je lhostejný k politice dnešního dne i k aktuálním ideovým rámcům.
Loffeld však neklade tyto formy sebepřesahu na stejnou úroveň s křesťanskou transcendencí. Křesťanské církve nabízejí víc než jen zkušenost s rituálem nebo kontinuitou. Nabízejí hlubší formu transcendence — tu, o níž psal svatý Augustin. I on se zpočátku snažil překračovat sám sebe jen „světsky“ a svépomocně: vzdělával se, usiloval o osobní rozvoj, pracoval na sobě — než pochopil, že to nestačí, že v těchto světských sebepřesazích se toho podstatného ani nedotkneme. Nepotřebujeme učitele; potřebujme spasitele.
Učitel, nebo spasitel — to je, oč tu běží. Tento rozdíl však lze vyjádřit i bez teologického slovníku. Regály knihkupectví dnes nabízejí formy nikoli úniku ze světa, ale hlubší integrace do jeho logiky. Učitelé slibují: Učiníme vás lepšími, abyste lépe obstáli — lépe se prodali, lépe milovali, lépe fungovali. I spiritualita se stává nástrojem optimalizace. Kultivuje výkonného občana — takového, který o sebe pečuje, zpracovává svá traumata a je — slovy Sørena Kierkegaarda — opracovaný jak oblázek. Tahle duchovnost je ideologií systému; pozná se podle toho, že jejím těžištěm je kult vlastního já.
Není náhoda, že autobiografie svatého Augustina nese právě název Vyznání. Augustin nevypráví příběh o self-help, ale o sebeodevzdání. Jeho autobiografie je pokusem zasadit vlastní život do dějin stvoření — a tedy přiznat, že těžiště mého života netkví výlučně ani hlavně ve mně. Moderní autobiografie — či autofikce — si z té mystiky ponechaly ledacos: hloubku, intimitu, temnotu. Jen cíl se změnil. Z mystiky vztahu k Bohu se stala mystika vlastního já. A i od ní se čeká zázrak — nejčastěji terapeutický.
Křesťanství učí přehodnotit, co je úspěch, a připomíná člověku, že nepatří jen tomuto světu. Lépe než mnozí teologové to pochopil kritik křesťanství Jean-Jacques Rousseau. Ve svém zásadním díle O společenské smlouvě (1762) tvrdí, že křesťanství není vhodným základem státu. Nevolá však po odstranění náboženství — naopak: navrhuje koncept občanského náboženství, které posvěcuje společenské hodnoty, slavnosti a instituce. Takový kult sjednocuje. Zato křesťanství podle něho dělá z člověka občana dvou sfér — světské i božské. Křesťan je rozkročený, jeho loajalita rozdvojená. Je to partner labilní, stále na odchodu. Jak chcete na takových lidech postavit stát?
Jednou nohou jinde
Jenže právě tato labilita je tím, co z člověka činí demokrata. A dokonce tvoří základ jeho důstojnosti. Jde o pozoruhodnou lidskou vlastnost, která bývá spojována s monoteistickým dědictvím: každý člověk je obrazem božím — bez ohledu na to, zda je chudý, či bohatý, nemocný, nebo zdravý, starý, nebo mladý. Důstojnost si zaslouží dokonce i ten, kdo se dopustil něčeho hanebného. Je zkrátka vyňata ze systému zásluh. Nezáleží na tom, jak „fungujete“. Všichni jsme boží synové a dcery a jako takovým nám náleží respekt.
Německo si tuto převratnou antisystémovou myšlenku po druhé světové válce vetkalo do své ústavy, a to i s výslovným odkazem na Boha. Nejde přitom o vyznání konkrétního náboženství. Ústava platí i pro ateisty. Spíš se tím poukazuje na to, že důstojnost musí být garantována někým, kdo stojí mimo jakýkoli systém, kdo jej radikálně přesahuje. Důstojnost člověka vyplývá z jeho statusu božího dítěte – a v tomto smyslu je nedotknutelný, neintegrovatelný do žádného systému. Vždy bude jednou nohu mimo.
Německá ústava se stala vzorem i pro tu českou. I pro ni je důstojnost stěžejní. Pozoruhodně vystoupil tento pojem do příběhu, který ve své knize Důstojnost (2024) mapuje novinář Petr Třešňák. Věra Musilová, mladá žena trpící mentálním postižením, zemřela v roce 2006 v síťovém lůžku, když se zadusila vlastními fekáliemi. Její matka se obrátila na soud. Žádala od léčebny omluvu a uznání, že se s její dcerou zacházelo nedůstojně. Rozsudek městského soudu překvapil — přinejmenším jazykem i kulturou jakoby netknut oněmi podmínkami, z nichž demokracie vychází. Soudkyně v něm uvedla, že někteří lidé mají důstojnost „v jiné úrovni“.
Důstojnost je obtížný pojem, stejně jako všechny ostatní, na nichž stojí západní kultura. Jejich složitost — a také to, jak zřídka jim skutečně dostojíme — však nepředstavuje důvod je zpochybňovat. Možná není přehnané říct, že křesťanský rámec vnášel do společností vědomí složitosti a problematičnosti života, spolu se schopností přiznat si porážku. Je to do jisté míry prosté konstatování faktu: Katolická církev, která trvá víc než dva tisíce let, myslí v jiné komplexitě než společnosti, které tu jsou ve srovnání s ní od včerejška. Rozpínavá je nejen v čase, ale i prostoru; neexistuje země bez katolického společenství. V tomto smyslu lze říct: Sama církev je živoucím vědomím složitosti.
Víra odkazuje nejen k něčemu nadpřirozenému, co přesahuje tento svět. Může odkazovat k něčemu, co přesahuje naši vlastní schopnost domýšlet základy toho, z čeho naše společnost vychází. Vezměme třeba pojem svobody. Na první pohled působí jednoduše: dělat si, co chci. Ale jak vlastně vím, co chci? Když následuji své pudy — je to svoboda? Jak do svobody zasahuje genetická výbava, výchova, prostředí? Nebylo by vlastně jednodušší člověku svobodu upřít? Nejspíš ano. Ale my jsme se rozhodli věřit, že svoboda má smysl. Bez této sázky bychom mohli zrušit třeba soudy. Dokonce jsme si vsadili na to, že jsme byli — jak znovu čteme v bibli — ke svobodě povoláni. Můžeme tuhle sázku prohrát? Samozřejmě. Vždyť ji prohráváme každý den. Nebo snad někdo věří, že svobodné jednání je běžné? Bohužel ano. Příliš často totiž zaměňujeme život ve svobodném systému s osobní svobodou.
Lze namítnout, že přehlížíme temnější stránky křesťanství, třeba sklon k fanatismu. Jenže co se fanatismu týče, politika na tom není o mnoho lépe. Naopak, zdá se, že právě do ní se dnes přesouvá sklon k myšlenkové uzavřenosti. Ani papežství neuniklo politické kazajce. S napětím se očekávalo, zda bude zvolen pokrokář, nebo konzervativec. Přitom by člověk řekl, že křesťanský pohled jde napříč takto narýsovanými liniemi.
Je křesťanství věcí pokroku? Ano, volali jedni. Kdo je v Kristu, je přece „nové stvoření“. V Listu Filipským (F 3,13) čteme: „… zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli…“ Nebo je naopak svou podstatou konzervativní, zakotveno ve vděčnosti za boží dar, který máme proto uchovávat? Také pro tento výklad najdeme oporu – vždyť co je konzervativnější, a přitom životaschopnější než katolická církev? „Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem, nebo dopisem,“ čteme v Druhém listu Tesalonickým (2 Te 2,15).
Jenže dilema mezi pokrokem a konzervací nás může snadno odvést od toho podstatného. Křesťanství skutečně zdůrazňuje, že staré je činěno novým — a nejen Kristus činí staré novým. Každý může začít znovu, protože nikdo není vězněm minulosti. „Jistě, je hrozné chlastat. Ale nic nepřekoná tu velikost, tu důstojnost, kdy člověk znovu přestává chlastat,“ píše švýcarský filozof Peter Bieri. Možná je to podobné s hříchem: Ano, padáme. Ale ta schopnost litovat, ten další upřímně míněný pokus žít znovu bez hříchu…
Činíme-li se novými, proměňujeme se. Ale křesťanství nezbožšťuje samu změnu. Proměna se totiž děje v rámci, který zůstává stálý — v rytmu liturgického roku, v němž se znovu a znovu slaví totéž. Nedává smysl být napjatý, co si na letošní Velikonoce pro nás Bůh asi připravil za překvápko. Právě proto, že se nemusíme soustředit na povrchní novinky, můžeme se ponořit do proměny vnitřní. Zachováváme stejnost, abychom se mohli měnit.
Křesťanství navíc uchopuje člověka z napětí: musí stále usilovat o dobro, a přitom přijímat, že dobrý již je. Sám Bůh jej stvořil k obrazu svému. Z druhé strany je třeba i o milování usilovat. Láska není v biblickém pojetí prostá emoce; má svůj vlastní řád, jemuž je třeba se podrobit. Ale krom toho, že se i v lásce nadřeme, smíme věřit — máme věřit — , že jsme dobří. Rozhodně nemáme zapotřebí se neustále aktualizovat a optimalizovat jako nový počítačový systém, abychom tím lépe vyšli vstříc době. Takové poklonkování je v rozporu s důstojností.
Že je situace vždy složitější, že vždy může začínat něco nového, dosvědčuje i tento článek. Zatímco jsem načítala další a další publikace o tom, kterak na Západě umírá křesťanství, dostávaly se ke mně jiné zprávy. Ve Velké Británii možná započíná náboženské, přesněji katolické, znovuzrození, zvlášť mezi mladými muži, hlásí magazín The Economist. Od roku 2018 došlo v této skupině k nebývalému nárůstu zájmu o katolickou církev. V roce 2018 uváděla pouze čtyři procenta mladých lidí do pětadvaceti let, že pravidelně chodí do kostela; v roce 2024 to bylo již šestnáct procent. Poprvé za pět století by katolíci v Anglii a Walesu mohli převýšit počet protestantů. Britská publicistka Mary Harringtonová to potvrzuje na webu UnHerd: Statistiky mluví jasně, období nihilismu skončilo. Mladí prý už mají po krk dogmatického skepticismu.
Kde je pravda? Těžko říct. Anebo možná: lehko říct. Svět je nepostižitelný, nezbadatelný. Svou novostí nás vždy překvapí. V tom tkví jeho posvátnost. Vlastně nejen jeho. I ta naše.
Proč je všechno kampaň
Martin Weiss
Echo Prime, 8. května 2025
Když se podcasteři či lidé produkující rozhovory věnují takové činnosti na plný úvazek, jako třeba DVTV, Čestmír Strakatý, stáj podcastů Echa a další, protočí se jejich produkcí docela velké množství lidí. Až může být problém, kde nové subjekty, které by měly co zajímavého říct, pořád brát. Tím si lze vysvětlit, že na autora tohoto komentáře vyskočily na sociálních sítích v jediný den anonce na rozhovor DVTV s hudebníkem Vojtěchem Libichem („Podstoupil vasektomii: Necítím potřebu mít děti, jsem šťastnější o samotě. Koncept plození potomků je nelogický“) a na rozhovor Čestmíra Strakatého s fotografkou Marií Tomanovou („Ať mě lidi klidně soudí, děti mít nechci, i když se to ode mě jako od ženy očekává“).
Od té doby, kdy jsou díky internetu vidět lidé, kteří mají potřebu tuto svou volbu zdůvodňovat a propagovat, se čas od času stane, že „přeskočí“ do obecnější konverzace. Ale spíš tak dvakrát do roka, ne dvakrát za jeden den. Přibližně toto měl na mysli autor tohoto komentáře, když na to na twitteru upozornil se slovy „To je nějaká kampaň?“.
Na to upozornil Čestmír Strakatý, že v jiných jeho rozhovorech lidé mluví o dětech a že Marie Tomanová „má X témat a jedno z nich je tohle, není to žádná její message, spíš jsme na to prostě narazili. Lidí s podobným názorem jsem měl za ty roky jednotky“. Libich ovšem, dozvídáme se, je jedním z aktérů dokumentu ČT Dobrovolně neplodný. O kampani lze tedy hovořit jen v nadsázce, nicméně odmítání dětí jako životní program se nepochybně šíří a patří k vysoce ideologicky polarizujícím tématům. Takovým, které se liberálové v institucích snaží mainstreamovat a pak jakoby téměř vyhlížet nesouhlasící konzervativce, jimž by mohli říkat „A co vám na tom vadí?“ (omlouvám se za zjednodušující formulace, jinak to nejde).
Ta témata krystalizují tam, kde se sráží individualistický liberalismus s technickým pokrokem a speciálně s internetem a sociálními sítěmi.
Takový diskurz má svá specifika. Samozřejmě vždy existovali lidé, kteří neměli děti, protože nechtěli, je to jejich právo, pro mnohé je to lepší a není dobré, aby měli na výběr buď snášet podezíravý, káravý pohled většiny, nebo odejít do kláštera. Jenže tak jako s mnoha věcmi to fungovalo, když existovaly jisté překážky, které to chování brzdily — markantní je to u azylu a migrace, multikulti ideologie a internet v mobilech vytvořily situaci, kdy starý režim nemůže přežít.
Současná logika ovšem ústí v to, že postoj dříve marginální je vystavován na odiv, vyfutrován na světonázor a prezentován jako defaultní volba. O reakci si nejen koleduje, ale přímo s ní počítá.
Než abychom zde vyřešili problém individualismu a krize porodnosti, podívejme se na to, proč se na slunce derou ty nejextrémnější případy. Dobře to popsal třeba blogger Scott Alexander v roce 2014 v eseji Toxoplazma vzteku. Stručně řečeno, aktivisté či fanoušci tíhnou k extrémním, normální lidi dráždícím verzím své kauzy, protože tak dávají najevo svým soukmenovcům oddanost své kauze. Jak dát lépe najevo svou oddanost liberalismu než tak, že budu obhajovat i právo lidí na eutanazii a lidstva na vyhynutí? Ale než abychom zatížili text termíny jako „nákladné signalizování“, jež Alexander používá, přidržíme se lidovějšího podání. To je obsaženo v anonymně tradovaném podobenství o „toaster fuckers“, což budeme překládat jako lidé, kteří chtějí píchat s opékači topinek.
Zjednodušené podání zní: Kdysi před internetem, třeba v roce 1980, se člověk svěřil kamarádům, že má chuť opíchat opékač topinek, ti se mu vysmáli, člověk si to nechal pro sebe, s opékači experimentoval doma, případně vyhledal odbornou pomoc, a bylo. Dnes se mu kamarádi vysmějou, ale on si na facebooku najde skupinu milovníků opékačů topinek, kde se ve své potřebě vzájemně podporují. Pokrok?
Tento tradovaný mem loni v létě rozvinul na twitteru sci-fi spisovatel Devon Eriksen a jeho text skvěle vystihuje dynamiku současného společenského dění. Budeme ho zde reprodukovat.
Každá sociální skupina má svou osu prestiže. Musí mezi sebou nějak soutěžit o status. To lidé dělají. A ve skupině šukačů topinek je ta osa daná šukáním toustovačů. Takže nejdřív soutěží o to, kdo ošuká víc toustovačů. A když se toho nasytí, začnou se navzájem předhánět v tom, kdo bude šukání toustovačů prezentovat co nejotevřeněji před veřejností. Pak začnou dělat trička, čepice a samolepky hrdosti na topinkovače. Pak se začnou chlubit tím, jak se vkrádají do cizích kuchyní a šukají jejich topinkovače, a vyměňují si tipy, jak s radostmi šukání topinkovačů seznámit děti.
Ale ani tím to nekončí. Brzy se normálním lidem, kteří by si před deseti lety řekli ,to je divné’_ a pokrčili rameny, začne lézt na nervy z toho, že všude visí vlajky s toustovači a že úchylové povzbuzují jejich děti, aby šukaly toustovače, a teď se chystají spálit každou vlajku s toustovačem, kterou uvidí, a na Floridě právě přijali zákon, že když si chcete koupit opékač topinek, musí vám být 21 let a musíte se prokázat průkazem totožnosti. A v Utahu zakázali topinkovače úplně a mormoni přestali i jíst topinky, bagely, vafle a veškeré ohřívané pečivo._
Ale ani tím to nekončí. Protože na pár milovníků píchání topinkovačů vzali hůl lidé, které vytáčí, když slyší o píchání topinkovačů, a jiní lidé, kteří předchozí chování píchačů topinkovačů neviděli ani neslyšeli, si řeknou, ,sakra, milovníci šukání topinkovačů jsou opravdu utlačovaní’. A rozhodnou se stát ,spojenci šukačů toustovačů’, přestože sami žádný zájem opíchat toustovač ani v nejmenším nemají.
Ale tím to nekončí. Protože se šukání toustovačů stalo posvátnou věcí, musí nyní soupeřit s jinými posvátnými věcmi o mysl vysoce programovatelných neherních postav (Eriksen zde používá užitečný výraz non-player character pro lidi se silnou potřebou přejímat ty správné názory, pozn. aut.) a v ulicích dochází ke střetům mezi Pochodem hrdosti šukání toustovačů a protesty Stop holení mývalů.
„Nejde o to, že by normální lidé nedělali divné věci,“ uzavírá Eriksen, ale „normální lidi dělá normálními to, že si ty věci nechávají pro sebe tam, kde to není relevantní“. A dostává se k tomu, co ho k textu inspirovalo. Což byl tweet americké agentury kosmického výzkumu NASA, jež se pochlubila LGBTQ+ vlajkou sestavenou z různých fotografií vesmírného prostoru. „Třeba když jste instituce pro výzkum vesmíru. Ne pro píchání toustovačů.“
Eriksen vyšel z otázky, jak se stalo, že „celá byrokratická kasta Spojených států je naprosto posedlá divnými sexuálními záležitostmi“, což je jiný, sousední problém a my v tomto stadiu ještě nejsme. Nicméně obsahuje celkem přehledné vysvětlení toho, jak se stane, že člověk, který podstoupí docela radikální, invazivní chirurgický zákrok za podivínským účelem, se stane subjektem televizního dokumentu a je i jinak „platformován“, jak se dnes ošklivě říká, a že když jiný člověk v rozhovoru narazí mezi mnoha jinými věcmi na to, že nechce mít děti, tak to autor rozhovoru vytáhne do upoutávky. A někteří lidé pak dávají na sociálních sítích průchod pocitu, že je jim cosi ze všech stran vnucováno, na což je jiní lidé poučují, že každý si může se svým tělem dělat, co chce, a ptají se jich, co jim na tom vadí, když je podstupovat vasektomii nikdo nenutí (i když v tomto konkrétním případě poznamenejme, že vasektomie se zřejmě tou vlnou budoucnosti nestane, krátké hledání na Googlu nás přivede k článku v odborném časopise Global Health: Science and Practice z roku 2023, jehož autoři lamentují, že „užívání vasektomie se celosvětově výrazně snížilo, a to na pouhých 39 % oproti roku 2001“).
Takže jsme se věnovali pouze mechanismu šíření názorů a společenských hnutí. Samotné rozmáhání se názoru, že lidé nemají mít děti, je jiný problém, nesmírně komplikovaný a, vzhledem k tomu, že v sobě připouští perspektivu vyhynutí nás lidí, drtivý. Není přehnané těm argumentům odmítnout naslouchat, protože je reálná možnost, že skrz ně k nám promlouvá Satan.
O čem sní vizionáři ze Silicon Valley
Úsvit technooptimistů
Martin Weiss
Echo Prime, 6. května 2025
Americký stratég Tanner Greer v březnu zveřejnil studii čínské politiky nové Trumpovy administrativy, kterou vypracoval pro think-tank Foreign Policy Research Institute. Její název by se dal přeložit jako „Záměrná neprůhlednost“, a jak dále naznačuje podtitul „Konkurující si priority americké politiky vůči Číně“, na této politice se podílí řada lidí, jejichž přístupy se liší. Což je něco, co Donaldu Trumpovi nevadí. Vyhovuje mu, že se jeho podřízení takto vlastně drží navzájem v šachu, přičemž on je tím, kdo nakonec rozhodne.
Greer třídí jednotlivé frakce nejdříve podle jejich geopolitických východisek a pak podle ekonomických. Zde pokračuje podle dvou hledisek: Potřebuje Amerika k tomu, aby ustála ekonomické soupeření s Čínou, široce založenou průmyslovou renesanci, anebo se musí soustředit na prvenství ve špičkových technologických výdobytcích? Druhé hledisko je důvěra v administrativní kapacitu ekonomiku řídit, či se naopak spoléhat pokud možno jen na působení trhu. To mu umožňuje znázornit jednotlivé frakce ve známém formátu čtyř kvadrantů, kde první hledisko tvoří horizontální osu a druhé osu vertikální. Na pravé straně jsou tedy ti, kdo přísahají na „hi-tech“. Věří, že „ekonomická dynamičnost a vojenská síla jsou primárně funkcí technologických inovací. Některá odvětví jsou důležitější než jiná. Chcete-li vyhrát budoucnost, musíte obsadit rozhodující vrcholy ekonomiky zítřka už dnes“. To je robotika, drony, nové energetické technologie, biotechnologie, ale především umělá inteligence.
„Tito republikánští technologové se domnívají, že v tomto závodě jde o nesmírně mnoho,“ vysvětluje Greer, proč nevidí návrat veškerého průmyslu do USA jako žádoucí. „Jako varovný signál často uvádějí rozdíl v celkové produktivitě výrobních faktorů, který dělí Spojené státy od Evropy. To je to, co se stane Americe, pokud technologický sektor jiné země vystartuje dopředu. Čína je jedinou zemí, jejíž technologický sektor tím může věrohodně hrozit. Pokud bude Amerika nerozumně investovat omezené zdroje do neefektivních a zastaralých odvětví, Číňané se poženou vpřed.“
Ty, kteří jsou v tom grafu vpravo nahoře a věří ve státní iniciativu, nazývá Greer „technonacionalisty“, ty dole „dynamisty“. Kdo jsou ti lidé? Člověk asi nepochybí příliš, když odpoví, že to je Silicon Valley. Ale důležité je, že tato subkultura dosáhla v posledních letech značného sebeuvědomění, jak společenského, tak politického. Kdekdo si všiml takřka „stoprocentní účasti“ kapitánů Silicon Valley na Trumpově inauguraci. Ale pro část z nich to bylo něco víc než standardní lobbingová operace, jakou americký byznys koneckonců po volbách vždy provede. Někteří z nich se veřejně přidali na Trumpovu stranu už před volbami. U dalších rozchod s tím, čemu začali říkat „režim“, přesahoval sázku na jednoho kandidáta. Fungování amerických politických, akademických, mediálních a dalších struktur je deprimovalo tak, že začali aktivně hledat alternativy. Začali naslouchat jiným hlasům a stávat se něčím, co sami občas nazývají „kontraelitou“.
Pokud bychom se drželi pouze technologie, můžete nahlédnout do konverzace třeba tak, že se na twitteru (nyní X) podíváte na nějaké účty, které si dávají do jména „e/acc“ (znamená to effective accelerationism — „efektivní akceleracionismus“). Ale výtečnou formulací těchto myšlenek je Technooptimistický manifest, text, který v roce 2023 zveřejnil známý investor Marc Andreessen. Ten svou akribií snadno překlenuje prostor mezi „tech“ a „netech“ lidmi, mezi „ajťáky“ i humanitně či politicky orientovanými lidmi i mezi elitami a „kontraelitou“ (koneckonců přiznává, že až do Obamova prvního funkčního období bez problémů volil demokraty).
Na rozdíl od podobných textů si čtenář neodnese pouze vidinu toho, kolik skvělých domácích spotřebičů bychom mohli mít, ani návod, jak zbohatnout. Asi není moc autorů, či hlavně investorů, kteří by dokázali v jednom textu citovat Miltona Friedmana, Andyho Warhola, Friedricha Nietzscheho a italského futuristu Fillipa Tommasa Marinettiho a pro vyjádření lidského ideálu použili řecké slovo „areté“… Ta šíře není jen exhibice ani shromažďování autorit, nýbrž naznačuje šíři starostí. Jistěže se dostane na standardní friedmanovskou obhajobu volného trhu. Ale taky na připomenutí, že přírodní zdroje jsou omezené a lidé o tyto zdroje soupeří (a navíc už lidí nepřibývá, zatímco technologický rozvoj je zdroj nekonečný). „Věříme, že neexistuje žádný materiální problém — ať už vytvořený přírodou, nebo technologií –, který by nebylo možné vyřešit pomocí dalších technologií,“ tvrdí Andreessen a cituje génia mnoha oborů Buckminstera Fullera: „Technologie vám umožňují dělat stále více a více se stále menšími prostředky, až nakonec budete moci dělat cokoli s ničím.“
Od standardní chvály prosperity se text odlišuje jasným překročením individuálního horizontu. Horizontem je osud celého lidstva. Jednak dnes v těch kruzích bezmála obligátní představou, že jednou budeme žít na jiných planetách, ale i pojetím svobody a rozvoje lidského potenciálu. Andreessen prorokuje, že z řad budoucích pokolení opírajících se o nový technologický potenciál vzejdou „vědci, technologové, umělci a vizionáři, o jakých se nám ani nesnilo“. Jeho představa lidského dobra a vzkvétání civilizace se rozhodně neomezuje na spotřební radosti. Píše o potřebě krásy, odvahy, riskování. Je to vize ekonomická a zároveň romantická.
Kdo se tam nenajde? Konzervativci krve a půdy. Ale obecněji ti, kdo jsou pevněji ukotvení v tradici, v místě, v danostech svého narození a vidina života na Marsu je nechává chladnými, „somewheres“ ve známé dichotomii Davida Goodharta. Stejně tak Andreessen obchází známý problém, že v technologické společnosti nacházejí víc než dřív lepší uplatnění lidé s vysokým IQ, jež je, jak známo, v populaci nerovnoměrně rozděleno. A v jeho textu nenarazíme ani na dvě slova, jež nejvíce formují uvažování progresivní části poslední generace — rovnost a spravedlnost.
K tomu, co Andreessen obchází, se některé jiné osobnosti kontraelity postavily v podstatě čelem. Peter Thiel, politicky nejvlivnější postava technologické scény, je podezírán z toho, že už rezignoval na demokracii. Filozof Curtis Yarvin, s nímž se dobře znají jak Thiel, tak třeba viceprezident J. D. Vance, mluví otevřeně o nahrazení demokracie neomonarchistickým režimem, pro jehož vůdce ovšem raději slova král nebo diktátor používá slovo CEO; ten by taky řídil vládu „jako startup“. (Uvažování Petera Thiela, který je technologistou a taky křesťanem, ovlivněným myšlením francouzského filozofa Reného Girarda, se autor tohoto textu necítí kompetentní popisovat. Zaznamenejme tedy jen, že Thiel se letos v únoru sešel v Bratislavě se slovenským konzervativním politikem Vladimírem Palkem. Hlavní předmět jeho zájmu podle Palkova vyjádření: Antikrist.)
Donald Trump možná dnes vládne monarchistickým způsobem, ale Spojené státy nebyly tím místem, k němuž se upínaly představy radikálních technooptimistických experimentátorů, kteří dávali přednost zakládání na zelené louce. To je třeba koncept „síťového státu“ Balajiho Srinivasana nebo „seasteading“, zakládání plovoucích států, jež podporoval Thiel. Občanství takových států by bylo samozřejmě vysoce selektivní a spíš než starý ideál podílení se na správě věcí veřejných tu jako hlavní práva figurují „opti-in“ a „opt-out“. Ale nejrealističtějšími příklady „hi-tech monarchií“ jsou vlastně emiráty v Perském zálivu. Mají odstupňované občanství — jen malá část populace jsou plnoprávní občané, a i ti vědí, že to neznamená podíl na politické moci. Většina obyvatel jsou přistěhovalci, kteří, ať už pracují manuálně, nebo uskutečňují hi-tech sny, vědí, do čeho jdou.
Experiment, jenž testuje asi nejvíc představy postdemokratických technooptimistů, provádí v Salvadoru prezident Nayib Bukele. Suspendoval ústavu a nastolil pořádek, když zavřel bez soudu několik desítek tisíc členů gangů, skutečných i údajných. A obyvatelstvu se to líbí, reálná práva, třeba nebýt vykořisťován či zabit gangy, trumfují ta politická. Vedle toho upoutal Bukele pozornost technooptimistů flirtováním s bitcoinem a taky tím, že tyto lidi do země láká. Loni nabídl pět tisíc přistěhovaleckých víz „vysoce kvalifikovaným vědcům, inženýrům, lékařům, umělcům a filozofům“ z celého světa. Ti tam budou žít v samosprávných hi-tech enklávách, zatímco většina populace bude žít dál svým způsobem života. A konečně v posledních týdnech můžeme sledovat, jak Bukele nabídl USA „offshoring“ jejich vězeňství.
Z těch pár příkladů je vidět překračování hranic, jež jsou pro to, jak je teď na Západě chápána demokracie, nepřekročitelné. Ty experimenty jsou nepokrytě hierarchické, rovnost, natožpak woke „equity“, není ideál. Místo abstraktních procedurálních práv reálné, hmatatelné „veřejné statky“ jako zejména bezpečí. Migrace je řízená a není právem, má podobu boje o lidský kapitál a do budoucna bude výsadou mobilních elit. Nicméně, jak to popsal jeden reportér po návštěvě Salvadoru, i ty domorodé „neelity“ mají pocit, že se aspoň něco hýbe, že je tu možnost být do budoucna optimista.
John Mearsheimer: «Ich hätte dasselbe getan wie Putin. Ich hätte die Ukraine sogar noch früher überfallen»
Der amerikanische Politologe John Mearsheimer sieht die Schuld am Krieg in der Ukraine beim Westen. An eine friedliche Lösung glaubt er nicht. Trump verachte die Europäer, und der Kontinent stehe womöglich vor neuen Kriegen.
Benedict Neff
Neue Zürcher Zeitung
06.05.2025
Herr Mearsheimer, haben Sie Wladimir Putin jemals getroffen?
Nein, ich habe ihn nie getroffen.
Aber Sie legen grossen Wert darauf, dass Putin ein rationaler Akteur sei. Warum?
Es ist ganz klar, dass Putin ein erstklassiger Stratege ist und sich rational verhält. Das bedeutet nicht, dass man mit seinem Handeln einverstanden sein oder es gut finden muss. Putin hat seit April 2008, als die Nato erklärte, dass die Ukraine Mitglied werden würde, eines sehr deutlich gemacht: Er und seine russischen Eliten betrachten die Nato-Mitgliedschaft der Ukraine als existenzielle Bedrohung für Russland. Seitdem hat er nach dieser Überzeugung gehandelt. Dazu gehört auch die Entscheidung, im Februar 2022 in die Ukraine einzumarschieren. Aus Sicht der russischen Interessen hat er sich also strategisch klug verhalten.
Jeder Krieg hat eine komplizierte Vorgeschichte. Aber Sie scheinen hier eine klassische Täter-Opfer-Umkehr zu betreiben. Den Krieg hat ja ganz offensichtlich Putin begonnen.
Es steht ausser Frage, dass Russland in die Ukraine eingefallen ist, aber die entscheidende Frage ist, warum Putin so handelte. Der Grund war, dass er eine Nato-Erweiterung in die Ukraine als existenzielle Bedrohung ansah. Dies ist ein klassischer Präventivkrieg. Er wollte verhindern, dass die Nato Militärstützpunkte auf ukrainischem Boden errichtet. Das war für die Russen inakzeptabel. Genauso wie es für die Vereinigten Staaten inakzeptabel war, dass die Sowjetunion Raketen auf Kuba stationierte. John F. Kennedy machte den Sowjets während des Kalten Krieges klar, dass die Vereinigten Staaten militärische Gewalt anwenden würden, wenn sie die Raketen nicht entfernen würden. Und Putin machte klar, dass er militärische Gewalt anwenden würde, wenn wir die Nato-Erweiterung in die Ukraine nicht stoppen würden. Die beiden Situationen sind bemerkenswert ähnlich.
Halten wir fest: Die USA lehnten den Nato-Beitritt der Ukraine ab, und das Land ist bis heute kein Mitglied der Nato. Ist Putin also in seiner eigenen Realität gefangen?
Seine Sichtweise ist richtig. Und ich glaube, wenn Sie im Februar 2022 an der Spitze Russlands gestanden hätten, hätten Sie die Ukraine überfallen. Ich hätte sicherlich dasselbe getan wie Putin. Ich hätte die Ukraine sogar noch früher überfallen. Das Problem ist, dass die meisten Menschen im Westen die Nato-Erweiterung in die Ukraine nicht als existenzielle Bedrohung ansehen, aber das ist leicht gesagt, wenn man in der Schweiz sitzt. Wenn man jedoch Russland ist und eine Geschichte von Invasionen aus dem Westen hat, wird man nervös, man bekommt Angst. Und genau das ist passiert.
Um Ihre These zu untermauern, dass der Westen den Krieg provoziert habe, zitieren Sie Putin selbst. Er hat indirekt auf die Osterweiterung der Nato als Grund für den Krieg verwiesen und gesagt, dass eine rote Linie überschritten worden sei. Warum trauen Sie Putins Worten einfach?
Seine Worte waren sehr klar. Er hat unmissverständlich deutlich gemacht, dass die Ukraine kein Nato-Mitglied werden kann. Und er sagte, er würde die Ukraine zerstören, bevor er das zulassen würde. Die Europäer und die Amerikaner haben ihm nicht geglaubt, ebenso wenig wie die Ukrainer. Wir haben Putin provoziert, und er ist einmarschiert. Das Endergebnis dieser Politik ist, dass die Ukraine zerstört wird. Wir hätten Putin ernst nehmen sollen. Er hat nicht gelogen. Im Februar 2022 war die Ukraine de facto Mitglied der Nato, und deshalb ist er zu diesem Zeitpunkt einmarschiert.
2014, um die russische Annexion der Krim, sagte Putin, er habe nicht die Absicht, die gesamte Ukraine anzugreifen. Kurz, seine Worte sind oft nicht viel wert.
Im Februar 2014, als die Krise ausbrach, war die Ukraine noch nicht nennenswert in die Nato integriert. Aber bis zum Februar 2022 hatte sich die Lage erheblich verändert. Die Vereinigten Staaten und die Europäer haben nach dem Februar 2014 die Ukrainer bewaffnet und ausgebildet. Der Grund, warum sich die Ukrainer nach Ausbruch des Krieges so gut geschlagen haben, ist, dass sie gut bewaffnet und gut ausgebildet waren. Und genau das hat Putin provoziert. Er hat verstanden, was vor sich ging. Die Russen haben im Vorfeld des Krieges versucht zu verhandeln, aber wir haben Verhandlungen abgelehnt.
Putin hat immer wieder imperialistische Äusserungen gemacht, zum Beispiel in seinem Pamphlet «Eine Nation» aus dem Jahr 2021, in dem er den Ukrainern die Souveränität abspricht. Warum halten Sie Putins imperialistisches Motiv für einen Mythos?
Es gibt keine Beweise für diese Ansicht. Das ist eine Ansicht, die sich die Europäer ausgedacht haben, um Putin die Schuld zu geben. Die Europäer wollen sich nicht der Tatsache stellen, dass sie — zusammen mit den USA — für diese Katastrophe verantwortlich sind. Also haben sie diese Geschichte erfunden, dass er ein Imperialist sei und dass er darauf aus sei, die gesamte Ukraine zu erobern, um dann Gebiete in Osteuropa zu erobern und schliesslich Westeuropa zu bedrohen. So ist er in den Köpfen der grossen Mehrheit der Menschen in Europa und den Vereinigten Staaten der Bösewicht. Aber wenn man meiner Argumentation folgt, dann ist der Westen der Bösewicht. Und das wollen die Vereinigten Staaten und die Europäer natürlich nicht hören.
Die Europäer wollen sich bis 2030 verteidigungsfähig machen. Laut Medienberichten gehen die deutschen und litauischen Geheimdienste davon aus, dass Russland plant, den Krieg in Europa auszuweiten. Halten Sie die Europäer für paranoid?
Ja, das ist die strategische Dummheit, die wir von den Europäern und Amerikanern gewohnt sind. Hätte es im April 2008 oder danach keine Bestrebungen gegeben, die Ukraine in die Nato aufzunehmen, wäre die Ukraine heute innerhalb ihrer Grenzen von vor 2014 intakt. Die Krim wäre heute Teil der Ukraine.
Gehen wir einmal davon aus, Sie hätten recht und Putin hätte kein imperialistisches Motiv: Warum hat er nicht schon längst eine friedliche Einigung mit Trump erzielt?
Das Problem ist, dass es zwischen der Ukraine und Russland keine Grundlage für ein sinnvolles Friedensabkommen gibt. Die russischen Forderungen sind für die Ukrainer inakzeptabel. Und natürlich sind die Forderungen Russlands auch für die Europäer inakzeptabel, da sie die Ukrainer unterstützen. Mit Ausnahme von Trump und einer Handvoll anderer in seiner Regierung stehen auch in den USA alle auf der Seite der Ukrainer. Wie lässt sich die Quadratur des Kreises lösen?
Sagen Sie es mir.
Die Antwort lautet: gar nicht. Und deshalb ist es Trump nicht gelungen, eine Einigung zu erzielen. Trump müsste den russischen Forderungen zustimmen. Das kann er nicht.
Was sind die wichtigsten Forderungen Russlands?
Es gibt drei. Erstens muss die Ukraine neutral sein. Das bedeutet, dass sie nicht der Nato beitreten darf und dass es keine Sicherheitsgarantien seitens des Westens geben darf. Zweitens muss die Ukraine akzeptieren, dass sie die Krim und die vier östlichen Oblaste verloren hat, die derzeit grösstenteils von Russland kontrolliert werden. Mit anderen Worten: Die Ukraine und der Westen müssen akzeptieren, dass dieses Gebiet jetzt und für immer russisches Territorium ist. Drittens bestehen die Russen auf einer erheblichen Entmilitarisierung der ukrainischen Armee, damit die Ukraine keine offensive Bedrohung für Russland darstellt. Selbst wenn Sie eine Einigung über diese Fragen zwischen Russland und den Vereinigten Staaten erzielen, werden Sie die Ukraine und die Europäer nicht zur Einigung bringen.
Sie denken tatsächlich, dass Trump diesen Forderungen der Russen vollständig zustimmen sollte?
Das ist der einzige Weg, um den Krieg zu beenden, und das ist das Richtige. Die Europäer wollen, dass der Krieg weitergeht, mit der Folge, dass mehr Ukrainer sterben und die Ukraine mehr Territorium verliert. Wenn Sie meine Sichtweise akzeptieren, wird der Krieg jetzt beendet. In Zukunft werden weniger Ukrainer sterben, und sie werden weniger Territorium verlieren.
Frieden ohne Sicherheitsgarantien ist für die Ukraine völlig inakzeptabel.
Ich verstehe, dass das inakzeptabel ist, das möchte ich klarstellen. Aber es ist eine Forderung, auf der die Russen beharren. Der Grund dafür ist, dass die Ukraine mit Sicherheitsgarantien de facto Mitglied der Nato wäre. Nehmen wir an, die Vereinigten Staaten und ihre Nato-Verbündeten geben der Ukraine Sicherheitsgarantien, dann geben sie der Ukraine im Grunde genommen eine Garantie nach Artikel 5. Sie sehen also, das ist Putins Argument. Und er hat recht.
Wenn Putin nicht vorhat, die Ukraine erneut anzugreifen, dann müsste ihn die Sicherheitsgarantie nicht stören. Sie glauben also, dass es in diesem Krieg keine friedliche Lösung gibt?
Ich hoffe, dass ich mich irre, aber ich halte es für fast unmöglich, dass wir ein sinnvolles Friedensabkommen erreichen werden. Ich glaube, dass dieser Krieg auf dem Schlachtfeld entschieden wird und dass wir am Ende einen eingefrorenen Konflikt haben werden.
Die Verhandlungsstrategie der Amerikaner gegenüber Russland erscheint von Anfang an fragwürdig: maximaler Druck auf Kiew, während Moskau geradezu hofiert wird. Trumps Emissär Witkoff betont sogar seine freundschaftlichen Beziehungen zu Putin.
Was soll er denn tun? Witkoffs Aufgabe ist es, mit den Russen zu sprechen, Aussenminister Rubio und Präsident Trump sind für die Verhandlungen mit beiden Seiten zuständig. Es ist nichts Falsches daran, dass Witkoff nur mit den Russen spricht, und es ist auch nichts Falsches daran, dass er freundschaftliche Beziehungen zu Putin unterhält. Die entscheidende Frage ist, ob Witkoff eine Einigung mit Putin erzielen kann, die er dann Trump vorlegen kann, die dann an die Ukrainer weitergeleitet werden kann und zu einem Friedensabkommen führt.
Dann sind wir uns vermutlich in diesem Punkt einig: Es scheint eine wunderbare Freundschaft zu sein, aber keine besonders produktive.
Es gibt keine Lösung. Auf einer sehr allgemeinen Ebene versteht die Trump-Regierung die Ursachen des Ukraine-Krieges und was getan werden muss, um den Krieg zu beenden. Aber Trump ist nicht der einzige Akteur in den Verhandlungen.
Im März gab es einen heftigen Streit zwischen Selenski und Trump im Oval Office. Anlässlich der Beerdigung des Papstes in Rom wurde dann im Petersdom eine Versöhnung zwischen den beiden inszeniert. Wie interpretieren Sie das?
Ich glaube nicht, dass es eine Änderung in Trumps Politik gibt. Die westlichen Medien blasen die Bedeutung dieses Treffens völlig auf. Die Vorstellung, dass ein 15-minütiges Gespräch zwischen Selenski und Trump ihre Beziehung grundlegend verändern wird, ist kein ernstzunehmendes Argument. Tatsache ist, dass Trump kein Interesse an der Ukraine hat. Ja, dass er aus Europa raus will. Trump verachtet die Europäer. Er möchte, dass die Vereinigten Staaten sich Asien zuwenden. Trumps Wut auf die Europäer wird mit der Zeit noch wachsen. Und die Wut der Europäer auf Trump wird auch wachsen. Die Beziehungen zwischen den Vereinigten Staaten und Europa werden sich während seiner restlichen Amtszeit verschlechtern.
Warum sagt die Trump-Regierung dann nicht klar, dass sie das amerikanische Militär aus Europa abziehen will?
Sie haben das angedeutet. Sie haben deutlich gemacht, dass wir viele amerikanische Truppen aus Europa abziehen werden und dass wir in Zukunft viel weniger Geld für Europa ausgeben werden. Das wurde in der Rede von J. D. Vance vom 14. Februar an der Münchner Sicherheitskonferenz klar. Die Regierung wird nicht sagen, dass sie sich vollständig aus Europa zurückziehen und die Nato plötzlich auflösen wird. Stattdessen werden wir eine allmähliche Erosion des amerikanischen Engagements in Europa und eine Schwächung von Artikel 5 erleben.
Sie glauben also, die Beistandspflicht der Nato ist im Zweifel bald nicht mehr viel wert. Gibt es die transatlantischen Beziehungen — oder das, was wir den Westen nennen — überhaupt noch?
Es gibt immer noch transatlantische Beziehungen, und es ist immer noch sinnvoll, vom Westen zu sprechen. Aber es gibt ernsthafte Brüche im Westen.
Wo genau?
Wenn die AfD eines Tages die Wahlen in Deutschland gewinnen sollte oder andere rechte Parteien in Europa an die Macht kämen, wäre es wahrscheinlich, dass diese Länder Russland viel mehr Sympathie entgegenbringen. Tatsache ist, dass Trump, unabhängig davon, ob er alle amerikanischen Truppen aus Europa abzieht oder nicht, kein Interesse daran hat, für die Sicherheit Europas zu sorgen. Er will die europäische Sicherheit den Europäern überlassen.
Was ist die Konsequenz für Europa?
Die zentrifugalen Kräfte werden sich verschärfen, und es wird zu mehr Unruhen zwischen den europäischen Ländern kommen. Sobald die Amerikaner nicht mehr die dominierende Kraft in der europäischen Sicherheitspolitik sind, werden die Europäer erhebliche Probleme haben, eine gemeinsame Handlungsfähigkeit zu entwickeln.
Die oberste Priorität der amerikanischen Aussenpolitik ist China. Wird Trump künftig noch stärker versuchen, die Europäer zu einer antichinesischen Politik zu verpflichten?
Das steht ausser Frage. Die Vereinigten Staaten betrachten China zu Recht als die grösste Bedrohung. Daher ist es sinnvoll, dass die USA sich aus Europa zurückziehen und sich Asien zuwenden, um China in Schach zu halten. Um diese Politik umzusetzen, wollen die Vereinigten Staaten, dass die Europäer so viel wie möglich helfen. Sie werden fordern, dass die Europäer China keine Spitzentechnologien zur Verfügung stellen, die Peking bei der Produktion hochentwickelter Technologien helfen könnten.
Das wiederum kollidiert mit den Interessen der Europäer, die mit China ungehindert weiter handeln wollen. Wie kann Trump sie unter Druck setzen?
Tatsache ist, dass die Vereinigten Staaten nicht über viele Druckmittel verfügen. Die unterschiedlichen Interessen bezüglich China werden die Beziehungen zwischen den USA und Europa weiter vergiften. Ein Hebel der Vereinigten Staaten wäre dieser: Sie könnten den Europäern sagen, dass sie Truppen in Europa stationieren und Mitglied der Nato bleiben, solange die Europäer keine Spitzentechnologien mit China handeln. Der Handel im Allgemeinen stellt keine Bedrohung dar. Die wirkliche Gefahr besteht darin, dass die Europäer Technologien verkaufen, die es China ermöglichen, die USA im Wettrüsten zu überholen. Halte ich es für wahrscheinlich, dass die USA diesen Hebel einsetzen? Eher nicht.
Für wie wahrscheinlich halten Sie einen Angriff Chinas auf Taiwan in naher Zukunft?
Unwahrscheinlich, vor allem, weil dies für die Chinesen militärisch äusserst schwierig zu bewerkstelligen wäre. Ich glaube, dass die Chinesen wissen, dass die Amerikaner, Japaner und Australier Taiwan verteidigen würden.
Lesen Sie europäische Medien?
Ja, ich lese ziemlich viel. Ich habe ein gutes Gespür dafür, was die Europäer denken.
Was ist Ihr Eindruck, wenn Sie die aussenpolitischen Debatten in Europa verfolgen?
Den meisten Europäern fehlt es an strategischem Sachverstand. Die europäische Sicht auf den Krieg in der Ukraine heute ist einfach falsch. Sie ist strategisch unklug. Die Europäer verschlimmern die Lage der Ukraine.
Was ist der Grund für diesen Mangel an strategischem Gespür?
Als der Kalte Krieg endete, glaubten die meisten Europäer und Amerikaner, dass die Machtpolitik oder die Realpolitik in den Mülleimer der Geschichte gehörten. Die Vorstellung, dass man auf das Gleichgewicht der Mächte achten muss, war vorbei. Man glaubte, dass wir in einer liberalen Welt lebten, in der wirtschaftliche Verflechtung, internationale Institutionen und die Verbreitung der Demokratie eine friedliche Welt schaffen würden. Das war ein Irrtum. Die Idee, die Nato nach Osten auszudehnen, war aus russischer Sicht unannehmbar. Die meisten Europäer verstanden das nicht, weil sie nicht in Begriffen der Machtpolitik dachten. Sie betrachteten die internationale Politik aus einer liberalen Perspektive, was ein Rezept für grosse Probleme ist.
In einem 2022 veröffentlichten Essay haben Sie drei Szenarien für den Einsatz von Atomwaffen durch Russland skizziert. Warum sind Sie überzeugt, dass Putin so schnell zur Atombombe greifen würde? Ist das noch Realismus oder schon Panikmache?
Ich habe nicht gesagt, dass Russland so schnell handeln würde. Wenn die Russen aber kurz davor stehen, den Krieg in der Ukraine zu verlieren, werden sie den Einsatz von Atomwaffen ernsthaft in Betracht ziehen und aller Wahrscheinlichkeit nach auch davon Gebrauch machen. Der Einsatz von Atomwaffen in der Ukraine wird noch wahrscheinlicher dadurch, dass die Ukraine nicht in der Lage ist, Vergeltungsmassnahmen zu ergreifen. Und die USA werden sicherlich nicht atomar zurückschlagen. In gewisser Weise können die Russen also Atomwaffen einsetzen, ohne Vergeltungsmassnahmen in Form von Atomwaffen befürchten zu müssen.
Wie sollten kleine Staaten wie die Schweiz mit Grossmächten umgehen?
Wenn man die Schweiz ist, muss man sich keine grossen Sorgen machen. Aufgrund der geografischen Lage ist man sicher. Wenn man hingegen die Ukraine oder Litauen oder Finnland ist, ist es absolut unerlässlich, dass man sehr genau darauf achtet, was die strategischen Interessen des grossen Nachbarn sind. Denn wenn man etwas tut, das den vitalen Interessen Russlands zuwiderläuft, werden die Russen alles tun, um einen zu vernichten. Das Problem der Ukraine ist, dass sie dabei nicht besonders vorsichtig war.
Was halten Sie von der Aussenpolitik der baltischen Staaten? Sind sie in Ihren Augen vorsichtig genug?
Nein. Sie provozieren gern die Russen. Es gibt sechs potenzielle Konfliktzonen, die sich mit dem Krieg in der Ukraine überschneiden. Erstens die Arktis, zweitens die Ostsee, drittens Kaliningrad, viertens Weissrussland, fünftens die Moldau und sechstens das Schwarze Meer. Man kann sich leicht vorstellen, dass in Zukunft an diesen Brennpunkten Konflikte ausbrechen. Als Folge des Ukraine-Krieges haben wir eine vergiftete Politik in Europa. Diese wird so schnell nicht verschwinden. Insbesondere die Beziehungen zwischen Russland und Europa werden noch lange Zeit sehr schlecht sein. Im besten Fall wird es zwischen der Ukraine und Russland zu einem eingefrorenen Konflikt kommen, der jederzeit wieder als heisser Krieg ausbrechen kann.
Auf Ihrer Website stellen Sie sich auf einem Bild als Niccolò Machiavelli dar. Entspricht das Ihrer Selbstwahrnehmung, oder ist das ironisch gemeint?
Ich bin Realist — ein realistischer Theoretiker der internationalen Beziehungen. Es gibt eine ganze Reihe realistischer Denker, die bis auf Thukydides zurückgeht und Machiavelli, Thomas Hobbes, Hans Morgenthau und Kenneth Waltz einschliesst. Ich sehe mich selbst als Teil dieser realistischen Tradition. Als ich vor einigen Jahren an der University of Pennsylvania einen Vortrag hielt, haben Studenten dieses Porträt von mir erstellt, auf dem ich wie Machiavelli gekleidet bin. Ich fand das Bild interessant und clever, also habe ich es auf meine Website gestellt, um zu vermitteln, dass ich ein Realist bin.
Der eiskalte Macht-Analytiker
John Joseph Mearsheimer, 77, ist Professor für Politikwissenschaft an der Universität Chicago. Er bezeichnet sich selbst als Realist. Demnach dominieren Grossmächte das geopolitische Geschehen. Staaten kämpfen primär um ihr Überleben. Um mehr Macht zu erlangen und sich abzusichern, tun sie gemäss Mearsheimer fast alles. Entsprechend unvermeidlich sind Kriege. Anfang der neunziger Jahre warnte er die Ukraine davor, ihre Atomwaffen angesichts eines potenziellen russischen Angriffs aufzugeben. Immer wieder bringt sich Mearsheimer mit streitbaren Thesen in die öffentliche Debatte ein: Israel wirft er einen Genozid an den Palästinensern vor, im Falle der russischen Invasion in die Ukraine zeigt er grosses Verständnis für Putin. Letzteres führt zu heftiger öffentlicher Kritik bis hin zu Vorwürfen, er betreibe Desinformation für den Kreml. Im Vorfeld der amerikanischen Wahlen von 2016 und 2020 erklärte Mearsheimer, den linken Kandidaten Bernie Sanders zu
unterstützen.
POZNÁMKY K ROZHOVORU S GEORGEM SIMIONEM
Evropský deep establishment místo režimu
Václav Bělohradský
Echo Prime, 3. května 2025
Rozhovor Daniela Kaisera s rumunským politikem Georgem Simionem Rumunsko jako trenažér pro Francii, možná i pro vás (Echo 15/2025) osvěcuje nejdramatičtější hrozbu pro EU: její struktury budou právem vnímány veřejností v členských státech jako to, co jsme si zvykli nazývat deep state, či vhodněji v tomto případě (Europe’s) deep establishment (podle řeckého ekonoma a politika Janise Varufakise). Samotný termín deep state (kalk z turečtiny) původně znamenal propojení armády, tajných služeb, klíčových ekonomických zájmů a státní byrokracie v mocenskou strukturu, operující „neveřejně“ s cílem realizovat určité ideologické, ekonomické a nacionální priority a nezávislé na volené moci.
Příbuzným slovem režim označujeme to, co se střídáním volených vlád nemění, co političtí soupeři respektují jako sdílená provozní pravidla výkonu moci. Režim se liší od deep establishmentu tím, že je výsledkem formování politické kultury i politické vůle ve svobodném veřejném prostoru v inkluzivním dialogu o kolektivních cílech a historických zkušenostech. Střídáním vlád se režim vyvíjí a zpřesňuje, na rozdíl od deep establishmentu, typickým příkladem je třeba (polo)prezidentský systém prosazený ve Francii generálem de Gaullem. Socialisté proti němu nejdříve bojovali jako proti autoritářskému oslabení demokracie, když ale vystřídali gaullisty u moci, zachovali ho jako výhodný pro republiku. Legitimizován „veřejným užíváním rozumu“ a kolektivní zkušeností, stal se pevnou součástí francouzského demokratického režimu.
Poučný je negativní příklad poválečné Itálie, kdy vládl pactum ad excludendum ve vztahu ke komunistické straně: KSI (druhá největší strana v zemi) nesměla být součástí žádné vlády, protože její účast na výkonu moci by ohrozila demokratický režim včetně členství země v NATO; největší strana systému — Křesťanská demokracie — byla nepostradatelným garantem režimu.
Tento pakt (jakkoli nezbytný ve studené válce) zablokoval střídání vlád, což bylo hlavní příčinou politizace selektivních mechanismů napříč společností, rozsáhlé korupce ve financování politiky a „zabetonování“ institucí, jak odhalila akce Čisté ruce. Politolog Giorgio Galli označil italský politický systém jako „bipartitismo imperfetto“ (nedokonalý bipartismus); legitimnost takových vlád je vždy nejistá, lidé je volí ze strachu, že by bez nich „padl režim“, jsou proto ochotni zavírat oči nad praktikami „režimních stran“.
V každém případě vláda, která se považuje za garanta režimu, se vždy ocitá na okraji propasti, na jejímž dně je režim redukovaný na deep establishment a jeho neprůhlednou moc. Do ní je vepsán (někdy neviditelným inkoustem) nárok na preventivní poslušnost, protože si vyhradila právo hájit režim „všemi prostředky“. Pamatujme si ale: Režim nelze legitimizovat skrze legalizaci, podle maximy Co je legální, je i legitimní, jeho základem je vždy „politická vůle lidu“.
V rozhovoru čteme: „Zrušit volby bez toho, aby předložili jediný důkaz, to mění hru. Může nás to zavést… do chaosu… A pokud jde o evropský superstát — kdyby se pro něj (rozhodl lid) všech 27 členských států, přijal bych ho. Jenže to není ten případ. Lidé nechtějí… bruselskou byrokracii. Tady je podle mě klíč k současnosti: neměli bychom mít strach z přání voličů.“
Superstát je trochu hysterický výraz pro federalizaci EU, která je deklarovaným programem evropeistů (i mým, například). Pokud by byla výsledkem demokraticky zformovaných většinových mínění, stal by se projekt federace EU legitimní součástí evropských režimů v členských státech EU, a stal se tak realizovatelným „demokratickou cestou“. Pokud se ale nárok na preventivní neposlušnost, která je jádrem legitimnosti, vylučuje ze hry ve jménu nároku na preventivní poslušnost, která je jádrem legality, je to cesta k nahrazení režimu (Europe’s ) deep establishmentem a jeho „neveřejnou“ mocí.
Není to nová situace, obětí tohoto evropského trendu byla v minulosti třeba Itálie, kdy Berlusconiho vlády byly vystaveny pokusům o „delegitimizaci skrze legalitu“ po celou dobu svého působení. Emmanuel Macron nazval demokraticky zvolené vlády podobné té italské z roku 2018 (Liga Severu, Hnutí pěti hvězd) „leprou, která se šíří“. A v deníku La Repubblica najdeme komentář italského novináře, v němž se tvrdí, že „v Evropě se demokratická politická třída připravuje zúčtovat s ideologickou infekcí, která už ovládla Itálii… sanitární kordon bude izolovat italskou infekci“. Všimněme si, že k delegitimizaci politických soupeřů se tu používají likvidační biologické metafory jako infekce či přímo lepra. Je to typické pro ideologii, o kterou se (Europe’s) deep establishment opírá.
Necháme-li stranou groteskní opakování referenda, v němž se občané malého Irska odvážili odmítnout evropskou ústavu (grotesku ukončilo až její odmítnutí občany velké Francie), je poučný třeba „okřik“ (řeknu-li to staročesky) voličů v Itálii eurokomisařem Güntherem Oettingerem. Šířil se v úderné tweetové verzi „Trhy naučí Italy volit správně!“ nebo i ve verzi zdvořilejší: „Negativní vývoj trhů přinutí Italy nevolit populisty!“ Dodejme, že v demokratické společnosti by měla platit opačná výzva: Voliči Itálie, naučte trhy chovat se u vás slušně!
Manfred Weber, šéf lidovecké frakce v EU, prohlásil, že „Liga Severu a Hnutí pěti hvězd… si hrají s ohněm, iracionální nebo populistické akce by mohly vyvolat novou krizi eura, je nutné zůstat v hranicích rozumu“. Na to odpověděl šéf Ligy Matteo Salvini, že „si hrají s ohněm ti, kdo chtějí pošlapat výsledek voleb“.
Každý pokus změnit pravidla eurozóny referendem nebo demokraticky zvolenou vládou je vyhlašován establishmentem za ilegální (ohrožuje mezinárodní závazky, které na sebe vlády vzaly), za iracionální (pohrdá odborníky a kompetentními autoritami) a za populistický (nerespektuje privilegovanou roli institucionalizovaných forem politiky v systému).
Po druhé světové válce stál v čele konzervativců právem obdivovaný Winston Churchill, konzervativci byli ale ve volbách poraženi. Cílem vítězné levice bylo tehdy urychlit znárodnění ocelářského průmyslu, které Sněmovna lordů všemi prostředky brzdila z obavy, že by to přineslo nezvratnou strukturální proměnu britské ekonomiky. Labouristé vyřešili tento politický spor novelou zákona, která umenšovala její právo na obstrukce. V rámci tohoto sporu Churchill v roce 1947 pronesl v britském parlamentu jeden ze svých nejcitovanějších výroků: „Demokracie je nejhorší formou vlády s výjimkou všech těch, kterými ji čas od času lidé chtěli nahradit; v naší zemi ale má širokou podporu přesvědčení, že (zvolené vlády) by měly vládnout… a (svobodné) veřejné mínění, zastoupené ve svých ústavních formách, by ji mělo kontrolovat.“
Připomenul tak, že dělba moci jako regulativní idea demokracie má zabránit tomu, aby základní funkce jedné moci byly nahrazovány mocí jinou, například moc většiny mocí soudní, nebo aby práva opozice byla omezována vládou: parlament jako volený orgán si musí za všech okolností udržet „legitimizační náskok“ (ústavní právník Jan Kysela) před všemi ostatními institucemi, aby byla vyloučena „legitimizace skrze legalizaci“.
Režim EU se ale po Maastrichtu vyprazdňuje a stále rychleji se redukuje na (Europe’s) deep establishment. Abstraktněji řekněme: Nárok na preventivní poslušnost, vepsaný do pojmu legalita, si nebezpečně podrobuje nárok na preventivní neposlušnost, vepsaný do pojmu legitimita.
V Evropě stále více vládne strach z voličů, řekl J. D. Vance v Mnichově. Vyvolal tím v „evropských strukturách“ nevraživé reakce, jako ostatně každá pravdivá kritika unijního statu quo.