Putin válčí na Donbasu, Čína na Ukrajině kupuje půdu. V geopolitické hře je Peking pro Západ větší hrozba než Moskva
MARTIN SCHMARCZ
Date: February 23, 2022 10:00
Co je chytřejší? Pustit se do nadmíru riskantního válečného dobrodružství kvůli 1,7 milionu hektarů zničeného území separatistických republik jako Vladimir Putin? Nebo koupit na Ukrajině tři miliony hektarů prvotřídní orné půdy (černozemě), jak chtěl Si Ťin-pching? Ruský prezident je dinosaurus, který obětuje vše bláhové snaze obnovit impérium. A nebezpečný čínský drak trpělivě čeká na šanci. Bývalý důstojník KGB je přežitek studené války. Rusko pod jeho vedením se nikam neposunulo, nevyužilo obrovské přírodní zdroje k rozvoji technologií a budování ekonomické moci, zůstalo chudou a zaostalou periferií. Ještě pod jménem Sovětský svaz se hloupě samo uzbrojilo, neboť nebylo schopno držet krok s hospodářskou silou Spojených států. Putin trpí nostalgií po časech, kdy se Moskvy bál celý svět a ona své imperiální zájmy prosazovala tanky. Snaží se vrátit zpět dobu svého mládí. Ale ono už to nejde a nepůjde.
Čínský vládce je jen o rok mladší než ten ruský. Ale z hlediska geopolitiky je dělí celé generace. Si Ťin-pching je reprezentantem nové linie pekingských komunistů, která při zachování totalitní kontroly nad společností umožnila růst bohatství a ovládnutí špičkových technologií. Díky tomu Čína otočila poměr sil s Ruskem a dnes je ona jasně silnějším partnerem. Svět kolonizuje účinněji než Sovětský svaz, a to silou peněz. Její moc nestojí na tancích, ale na ekonomické závislosti a půjčkách, jež partneři nedokáží splácet.
Konflikt na Ukrajině se prezentuje jako spor o to, zda se má tato země orientovat více na Západ, nebo na Rusko. O Číně se moc nemluví. Přitom ona je tím třetím vzadu a její neokolonialismus je pro naše zájmy dlouhodobě daleko větší hrozbou než ruská vojenská agrese. Rusko je slabé, jeho skutečný trumf ve sporu se Západem nejsou tanky, ale ropa a plyn. Funguje to zejména na Německo. Brzo však nebude, ruský vládce si ho invazí sám vyrazil z ruky, protože teď už nemůžeme ustupovat a nechat se dále vydírat.
Putin v područí Číny?
Čína je silnější čaj. Z obrovského obchodu s půdou, dojednávaného ještě za proruského prezidenta Viktora Janukovyče, nakonec sešlo (mimochodem, rozloha tří milionů hektarů odpovídá ploše veškeré ornice v Česku). Pronikání Číny ovšem pokračuje. Hospodaří na sto tisících hektarech ukrajinských polí, stává se dominantním obchodním partnerem a zaplétá tuto zemi do smyček Nové hedvábné stezky. Zatímco EU a NATO jen pomalu zapojují Ukrajinu do svého ekosystému, Číňané v ní budují předpolí k nástupu dále do Evropy.
Pro Putina je Ukrajina jen krokem na cestě k obnovení statusu supervelmoci. Jenže přitom ošklivě klopýtl. Oživit ruské impérium dokáže pouze ve svých snech a chvástavých řečech. Přitom ta poslední, v níž se snažil obhájit „historický“ nárok Ruska na Kyjevskou Rus, byla mnohem slabší, než jaké pronášel před osmi lety, kdy celá anabáze začala. Tehdy se evidentně cítil silnější v kramflecích. Měl podporu alespoň části Ukrajinců a svět si nevěděl rady s jeho hybridním útokem maskovaným za občanskou válku.
Jestliže v roce 2014 byla Ukrajina rozštěpena napůl mezi prozápadní a promoskevské směřování, v důsledku agresivity ruského prezidenta jasně zvítězilo to první. A tím, že vtrhl na Donbas otevřeně, vystavil se Putin už nejen sankcím Západu, ale i reakci OSN, neboť jde o flagrantní a otevřené porušení mezinárodního práva. K tomu sklízí hněv Číny. Ta totiž kvůli Tibetu a Tchaj-wanu důsledně prosazuje v mezinárodních vztazích respekt ke státní suverenitě a navíc má na Ukrajině své byznysové zájmy.
Situace ruského prezidenta je zoufalá. Vtrhl na Ukrajinu velkou vojenskou silou, riskuje mnoho a fakticky může získat málo. Sedmnáct tisíc kilometrů čtverečních země, na níž se nalézá průmysl a doly, ale je zničená a fabriky zastaralé. I kdyby zabral celou Doněckou a Luhanskou oblast, jde o padesát tisíc kilometrů čtverečních, což se sice rovná 70 % rozlohy Česka, Avšak co je to pro Rusko? Snad za velkou cenu obsadí desetinu Ukrajiny. Čínané chtěli bez boje koupit deset procent její nejlepší půdy. Není to výhodnější?
Putin se strašně snaží dokázat, že není závislý na Západu a že ho naopak drží v šachu. Ve skutečnosti se sám dostává do područí Číny. Lze si tipnout, že odložil útok nikoli kvůli tlaku Západu, ale protože mu Si Ťin-pching zakázal narušovat olympiádu v Pekingu. Putin přijel na začátek her slavnostně stvrdit spojenectví. Spíše půjde o ruské vazalství. Zatímco šéf Kremlu si nedovolil nějakou svojí válkou ohrozit marketing her, na nichž si čínští bolševici velmi zakládali, oni nijak neváhali vytahat ho za vpád na Ukrajinu pořádně za uši.
Co z toho plyne pro Západ? Že už bychom konečně měli přestat opatrně přešlapovat a přistoupit k daleko ráznějším akcím, než jsou sankce. Ostatně jak je vůbec možné, že nevstoupily v platnost už téže noci, kdy Putin zahájil vojenské operace? Času na přípravu jsme měli dost. A tvářit se, že nám jde o to „zabránit“ válce, když už se ruské tanky valí přes Ukrajinu, je poněkud zpozdilé. Západ vůbec mluví v eufemismech. Dle NATO prý Putin „plánuje plnohodnotný útok“. A co je jako tohle? Přátelská návštěva u sousedů?
Zatímco ruský prezident je zoufalý objektivně, my se zoufale chováme. Na co čekáme? Až zabere celý Donbas, tedy třikrát větší území, než jaké nyní ovládají separatisté? Nebo až vyrazí na Kyjev? Sankce měly platit od pondělí, a to v plné síle. Žádné, že je budeme „stupňovat“, až prý co dál udělá Putin. Tím mu jen dáváme najevo váhavost a neschopnost převzít iniciativu. Což neznamená nic menšího než maximální vojenskou podporu, která umožní Ukrajině odolat ruskému „plnohodnotnému“ útoku.
Mělo by nám konečně dojít, že Ukrajina není jen nějaký postsovětský stát. Ale země, která má pro nás klíčový bezpečnostní, ekonomický a geopolitický význam. Jako partner by nám přinesla řadu benefitů. Hráz ruskému rozpínání na západ (jedno Bělorusko stačilo), skoro padesát milionů obyvatel, kteří představují obrovský trh i značnou bojovou sílu, desítky milionů hektarů nejúrodnější půdy a další přírodní zdroje. Nakonec má pro nás daleko větší cenu než pro Rusko, které je příliš slabé, aby využilo její potenciál.
Pro Putina je Ukrajina symbol zašlé slávy, kterou se za každou cenu snaží obnovit a už nic víc. Zato Číňané by věděli, co s ní. Pokud Západ, se vší svojí ohromnou ekonomickou i vojenskou silou nedokáže chabé Rusko zastavit v jeho ukrajinském tažení, co až narazíme na Čínu? Ta si nakonec může koupit nejen Ukrajinu, ale i Rusko. Kdybychom nedokázali Ukrajince ubránit před Vladimírem Putinem, nakonec by je dost možná spolkl Si Ťin-pching.
Rusko je „říší zla“ minulosti, Čína budoucnosti. Putin se snaží najít lék na staré křivdy, ale nechápe svět 21. století. Vysněné impérium už zbraněmi neobnoví (leda ho může atomovými zbraněmi zničit), vítězství v příštích válkách nezajistí pěšáci v poli, ale technologie, energetické, průmyslové a přírodní zdroje, které dokážete mobilizovat. My se utápíme v nesmyslném boji s uhlíkem či v kulturních válkách a neumíme si poradit ani se slabým Ruskem, Čína zatím trpělivě krok za krokem kráčí za globální dominancí.
Ukrajina je jedním z bojišť nového soupeření velmocí. Nemůžeme ji nechat Putinovi. Bylo by to nečestné i hloupé. Potřebujeme ji mít na své straně v hlavním geopolitickém souboji, v němž je naším soupeřem Čína. Po pravdě je Peking tak velkou hrozbou, že bychom měli jako spojence proti němu brát nejen Kyjev, ale i Moskvu, kdyby s ní byla rozumná řeč. Pořád je nám bližší pravoslavná civilizace než čínská. Si Ťin-pchingova neokoloniální iniciativa „Pás a stezka“ má dvojí význam. S hedvábím se dá jak obchodovat, tak škrtit.